Jedna pro dva: Vložte kočku - TáTa

Na podzim 2010 vymyslel Tomáš Kouřil rubriku, v níž by se na jedno a totéž album dívali dva redaktoři. Jeden fanoušek či znalec žánru a druhý neposkvrněný, konfrontovaný s daným interpretem poprvé. Jeden, který ví, do čeho jde. Druhý, který se v daných vodách koupe poprvé a neví, co ho čeká. Jedna deska pro dva redaktory. Jedna pro dva.

Na nadžánrovosti toho, co hrají Vložte kočku, se Vašek Kokeš a Tomáš Kouřil, který je při práci na následujícím textu slyšel poprvé, shodli. A přestože Tomáš nakonec k opakovanému vkládání desky do přehrávače tolik přemluven nebyl, dává prolnutí obou textů tušit, že další a další poslech slibuje jen dobré konce pohádek.

Vašek Kokeš má z „TáTy“ radost a dává mu 9/10.
Z pohádky „O pejskovi a kočičce“ všichni víme, jak to dopadlo s jejich dortem. Málokdo ale ví, proč tomu tak bylo. Chybělo vložit kočku. Pejsek na to určitě koule měl, ne tak autor pohádky. A teprve v roce 2009 se tu objevila skupina lidí, která ty koule taky má a křičí to do světa: „Vložte kočku!“ Kočka je totiž ideální pojidlo, jí spojené věci něco jen tak nerozdělí. A platí to také v muzice.
Poučen předchozí tvorbou, představoval jsem si takhle nějak recenzi na desku „TáTa“. A mýlil jsem se. „TáTa“ je sice stále hravý, ale taky dospělý a zbavený dětských bolístek. I přesto je hudebně pestrý (od elektro-lidovky přes svérázný pohled na hip hop až po screamo pasáže), naprosto sebejistý a výborně vyvážený, kompozice ladí, jsou přesně načasované a jednotlivé hudební žánry jsou poskládány tak, že se navzájem podporují a nezesměšňují. Byť je poměrně často použit jejich kontrast, nikdy to není na úkor jednoho, ale vždy ke zvýraznění celkového vyznění a struktury. A to je dobře.
Dalším dílem mozaiky jsou texty, které jsou rozhodně nadprůměrné, navíc podtržené originálním podáním od řevu přes rap až po proklamativní básnictví, u kterého mi naskakuje husí kůže podobně jako u Petra Váši či DG307, což považuji za velkou poklonu nejlepší tradici českého rockového básnictví. A to i přesto, že samotné texty jsou daleko méně konkrétní, spíše asociativní, někdy heslovité, jejich podání je však dělá nedělitelnou součástí celku. Netrpí však zatížeností patosem a pocitem, že teďka říkám pravdu světa.
„TáTa“ je zářným příkladem nadžánrového alba, které je neuvěřitelně silné a svěží, což je podtrženo zřejmě intuitivním způsobem jeho vzniku. Žádné lékařské váhy odměřující čas jednotlivým prvkům, ani manažerské poučky o prodejnosti – v „TáTovi“ jednotlivé motivy plynule gradují a vyrůstají jeden z druhého, a to je jednoduše skvělé. Opravdu mě nenapadá letošní album, z jehož poslechu bych měl větší radost.

VLOŽTE KOČKU
Uskupení tří až čtyř lidí, kteří hrají, protože hrají. A hrají, co je baví, což škatulky rozhodně nejsou. Neuvěřitelně barevný mix jejich hudby by pro nás smrtelné škatulkovače mohl vypadat jako kvadratura kruhu – mix rapu, elektra, metalu, screama a bůhví čeho ještě. Tahle kapela se prostě zaškatulkovat nenechá, a kdo jí to udělá, toho na dalším albu potrestá. Vždyť kdo hledá nové hudební výrazy, nebude se přece svazovat konvencemi, to dá rozum. Byť ten stejný rozum zůstává stát, když kolem jejich hudba běží. Stahujte bezplatně, kupujte.

Tomáš Kouřil se rád nechává překvapovat a neméně rád se rochní v muzice tak dlouho, dokud v ní něco neobjeví. S deskou „TáTa“ je však stále na půli cesty, přičemž si není jistý, jestli kdy dojde na konec. „TáTovi“ dává 6/10.
Nekladu si vůbec za cíl pojmenovat, co že to vlastně poslouchám. Nejen že by bylo nedůstojné papouškovat žánrové škatule, jakými Vložte kočku označil někdo přede mnou, ale především si říkám, že zrovna tomuto seskupení by snaha o nějaké zařazení, kterou obvykle vidíme na plakátech coby vábničku pro joudy, ne uškodila, ale zničila jej. Dokonce mě napadá, jestli nemá cenu jednou provždy ve spojitosti se současnou hudbou o žánrech přestat mluvit vůbec a pokusit se k ní najít cestu jiným způsobem.
Pokud totiž zachycuje nebo odráží roztříštěnou povahu současného světa, kde všechno ztrácí kontury a spontánně se prolíná se vším, což o „TáTovi“ platí bezvýhradně, nemá smysl ptát se po původu jednotlivých částí, neboť žádná nevystupuje do popředí ani nehraje druhé housle, protože bez ostatních zkrátka nedává smysl.
Když jsme u houslí, Vložte kočku mají jedny elektronické, pokud si ale myslíte, že je to nějak blíže charakterizuje, máte smůlu. Když řeknu, že dost volným způsobem spojují všemožně znějící elektroniku s pár tradičními „folkovými“ motivy a do toho bez řádu rapují a mlátí do bicích, představa bude přesnější jen o málo.
Při poslechu „TáTy“ u mě zatím proběhlo několik fází. Nejdřív jsem moc nechápal, co se děje, pak mně deska začala lézt na nervy, poté nudit, aby se nyní začal sem tam objevovat jakýsi letmý pocit zaujetí. Zatím je ale pořád moc málo intenzivní na to, abych se s „TáTou“ objímal, stále totiž čekám. Sice mě víc a víc baví „Bullerbyn plný min“, ale jinak zatím ze vší té spontánnosti a volně plynoucí nemuziky vykukují nápady jen málo.