Jedna pro dva: Vaura – The Missing

Na podzim 2010 vymyslel Tomáš Kouřil rubriku, v níž by se na jedno a totéž album dívali dva redaktoři. Jeden fanoušek či znalec žánru a druhý neposkvrněný, konfrontovaný s daným interpretem poprvé. Jeden, který ví, do čeho jde. Druhý, který se v daných vodách koupe poprvé a neví, co ho čeká. Jedna deska pro dva redaktory. Jedna pro dva.

Pokud jste ještě neměli tu čest s Vaurou, zbystřete. Jejich druhá deska patří k velmi nenuceným překvapením z oblasti tvrdší melodické kytarové hudby, jíž se ovšem nemusí bát ani ti, kteří raději experiment a překvapení. Viktor Palák a Vašek Tesař berou desku každý z jiného konce, ale přizvukují si v kladném hodnocení.

Viktor Palák vyrostl ze záliby v gotickém metalu nejpozději s „A Deeper Kind of Slumber“ od Tiamat, Vauře ovšem rád podléhá díky i navzdory ozvukům žánru. Hodnotí 8/10.
Druhá deska kapely Vaura dokáže přes svou okamžitou přitažlivost v mnoha ohledech překvapovat, mimo jiné tím, jak nenásilně probouzí k životu gotický metal 90. let, aniž by ovšem sebeméně dávala vyplouvat jakýmkoliv negativním asociacím s touto epochou spjatým. Ani stopy po strnulosti Paradise Lost, namísto toho svěžest a živost a nulový pocit anachroničnosti. Našince může zaujmout i dílčí shoda s věrohodnou procítěností Sad Harmony, kdy máme pocit, že navzdory silným náladám k nám není promlouváno zpoza masky.
Bylo by ale velmi zavádějící spojovat album výhradně s gotikou, nemálo totiž prokazuje i agresivnější a experimentálnější náturu („The Fire“, „Abeyance“), byť celkově je deska ponejvíc optimisticky prosvícená a díky své vnitřní energii úspěšně rozráží skořápky žánrové tísně. Taková „Braced for Collapse“ zase nadchne příznivce postrockové zasněnosti. I tak ale desku ovládá setrvalá nálada, která prokazuje, že k úspěšné evokaci gotické tajnosnubnosti není třeba navlékat si korzet. A vůbec – o nějaké budování kultu v duchu Church of Tiamat zde vskutku nejde.
Album „The Missing“ nabízí dosti zvonivých kytar, aby přilákalo příznivce melodiky, a taky dost razance, aby přitáhlo tvrďáky, kteří se gotice navzdory vší černi smějí. „The Missing“ udržuje pozornost setrvalým napětím a ponouká k návratům díky přitažlivé, ale nijak ohrané melodice. Nenápadná a v nejlepším slova smyslu zábavná deska.

VAURA
Podíváme-li se na sestavu Vaury, nebudeme se tolik divit, že její hudba zní tak vyspěle a pestře. V kapele se totiž setkali Joshua Strawn anebo Kevin Hufnagel (Dysrhythmia, Gorguts) a v neposlední řadě sympatický všeuměl Toby Driver (Kayo Dot). Debutovali v roce 2011 deskou „Selenelion“. „The Missing“, která vyšla u jinak bubáckého labelu Profound Lore, je jejich druhou deskou.

Václav Tesař je spíš tradicionalista, rád však poznává nové věci a nepohrdne ani hudebními experimenty, pakliže se v nich má čeho zachytit. Dává 8/10.
Nevím, co kromě bot představuje výraz shoe a ani pořádně netuším, jak k němu jde gaze, ale tak nějak intuitivně se mi je chce přiřadit k hudbě, jakou na „The Missing“ produkují Amíci s finsky působícím jménem Vaura. A to i přesto, že na svoje ošoupané křusky se mi při jejím poslechu zírat nechce. Naopak desítka skladeb vyloženě vybízí k tomu, abyste oči zavřeli a nechali se navádět zpěvákovým snovým projevem, který má ze všech zúčastněných nejblíž k původním představitelům žánru z let osmdesátých. Jinak Vaura představuje působivý mix všeho, na čem ujíždějí dnešní metaloví hipsteři. V „Mare of the Snake“ zní temně jako depešáci, ovšem překvapí tím jen díky tomu, že v předchozích třech skladbách staví na blackmetalovém fundamentu, s přímočarým rytmickým náklepem. Album je však prosté neočekávaných výstřelků a jeho soudržnost ještě umocňuje celkový nezemský dojem. Chcete-li prostě a jasně: i navzdory varietě, od něžných až po vyřvané momenty, drží pohromadě. Když nad tím tak přemýšlím, Vaura v mnohém naplňuje charakteristiky pro mě nepochopitelně vyhypeovaných Deafheaven. A co je pro mě, jakožto stylového novice zásadní, činí tak podstatně přístupněji.