Jedna pro dva: The xx – Coexist

Na podzim 2010 vymyslel Tomáš Kouřil rubriku, v níž by se na jedno a totéž album dívali dva redaktoři. Jeden fanoušek či znalec žánru a druhý neposkvrněný, konfrontovaný s daným interpretem poprvé. Jeden, který ví, do čeho jde. Druhý, který se v daných vodách koupe poprvé a neví, co ho čeká. Jedna deska pro dva redaktory. Jedna pro dva.

The xx píší příběh kapely, jež zcela spontánně strhla davy, které teď na ni kladou obrovské nároky. Docela nekompromisní byl při hodnocení jejich opět tichého druhého alba i tichý Honza Škop. Zato neposkvrněný Kuba Němec měl co dělat, aby vůbec napsal svůj díl recenze. Aneb jak to dopadlo, když jsme grinderovi pustili introvertní pop.

Jan Škop je velkým fanouškem The xx a vůbec se mu nelíbí současné (ne)směřování kapely. Za udržení laťky na „Coexist“ dává 7/10.

Živě si pamatuji, jak mé introvertní srdce začalo decentně tepat souběžně s minimalistickými tóny linoucími se z prvního alba mladých Britů The xx. Členům bylo kolem dvaceti let a periodika o nich mluvila jako o nové intelektuální vlně britského rocku. Měl jsem možnost být v té době v Londýně a tak mi poslech dokreslovaly i všudypřítomné reklamní odkazy na tuto skupinu.
Londýn jimi opravdu žil. Koncerty byly beznadějně vyprodané a pro člověka, který si během půl hodiny nestihl koupit lístek v oficiálních předprodejích, zůstali jen nelidští překupníci před klubem. Nyní se znovu procházím úzkými uličkami nejlidnatějšího města Evropy a historie se opakuje. Jen upatlané plakáty vystřídaly osvětlené vitríny v metru, a kdyby nad nejvyšším mrakodrapem The Shard svítilo na nebi velké „x“, vůbec bych se nedivil.
Obecně se dá říci, že „Coexist“ je takové malé déjà vu předchozího alba. Nezačíná totiž tam, kde předchozí deska končí, ale jde si sebevědomě znovu od začátku další kolečko. Jako by se kapela zacyklila. Stejný styl aranží skladeb, stejné rozhovory mezi zpěváky a stejný zvuk nástrojů. Cítím v tom silně zakořeněnou myšlenku, že když něco funguje, není to třeba inovovat. Ale kde bychom byli s tímto názorem dnes? Posílali si zamilované SMS přes poštovní holuby?
Pokud bych měl brát na zřetel překvapivost skladeb a zajímavost nového materiálu, deska by u mě totálně propadla. Kvituji „Slept Away“ a „Our Song“, které mi dokázaly, že kapela umí i nové věci a třeba se jen bojí vyjet ze zajetých kolejí. Nedivím se jí. Na druhou stranu výjimečné věci a skutky v sobě nesou jistou dávku riskování. Zde by se asi v krátkodobém měřítku jednalo o odrazení pár fanoušků, dlouhodobě by se ale na album koukalo úplně jinak. Takhle pro mě představuje jen stisknutí tlačítek Ctrl+c a Ctrl+v. „Coexist“ vyznívá poctivě, ale ničím neohromí.

THE XX
The xx se zapsali do historie v roce 2009 vydáním debutu „xx“. Od názvu, přes obal až po obsah kotouče jde o minimalistickou, ale přesto masově přístupnou desku. Skladby kapely posléze posloužily pro televizní pokrytí Zimních olympijských her 2010, objevily se též ve filmu „Projekt X“ nebo v seriálu „Misfits: Zmetci“. O tři roky později, v roce 2012, vydává kapela druhou desku „Coexist“, která je znovu velmi dobře přijata a to i přesto, že na britském žebříčku končí „až“ na 40. místě. Zatímco před pár lety hráli ve strahovském klubu 007, letos budou jedním z největších lákadel Colours of Ostrava.

Pro Jakuba Němce byl poslech alba „Coexist“ strašlivým utrpením, dlouho s ním marně zápasil a uplyne ještě hodně dlouhá doba, než se pustí do něčeho podobného znovu. Nicméně jej zcela nezavrhuje a uznává, že The xx do sebe mají víc než se na první až třicátý pátý poslech zdá. 6/10

Upřímně řečeno, větší martyrium jsem za svoji publicistickou kariéru nepodstoupil. „Coexist“ nade mnou výhružně viselo půl roku. Má zkušenost s deskou byla vždy stejná – jednou za čtrnáct dní jsem se odhodlal, pustil jsem si ji – a narazil na nepřístupnou zeď. Nebo se spíše ztratil mezi zdmi a po čtyřech minutách se přistihl, že desku vlastně neposlouchám.
Nejde o to, že by „Coexist“ bylo neposlouchatelné album. Naopak. S neposlouchatelností bych si nějak poradil. Problém s „Coexist“ spočívá v tom, že je až příliš přístupné. Žádný šok, vlastně nic, co by odrazovalo. Jenže sotva se do něj pokusím proniknout, začnu tonout v napohled příjemné, uvolněné muzice. Jako ožrala topící se v přehradě se snažím zachytit nějakého pevného bodu, něčeho, co by mi pomohlo se vytáhnout nad hladinu a nějak to zvládnout. Ale stejně se mi to nepovede a po pár minutách se raději dobrovolně nechám vyplivnout ven.
A nemůžu říct, že bych nad „Coexist“ nakonec zvítězil. Ale po několikaměsíčním zápolení jsem si album přinejmenším dokázal poslechnout celé, aniž bych měl nutkání dát si panáka nebo někoho praštit. A někdy v tento moment jsem se dopracoval k poznání, že ta napohled hezoučká muzika zase tak hezoučká není.
„Coexist“ je drahý designový byt v nejlepší londýnské čtvrti, uprostřed něhož do sebe mladá architektka před pěti minutami nasypala všechny uklidňující prášky, které dostala od svého osobního psychiatra. Vetřelec si přes samé sklo, ocel a umění málem nevšimne, že mu pod nohama chcípá mladá holka. Zlo v tom je. Jen nepáchne násilím, hovny a korditem. Žádný odpočinkový chillout pro usměvavé studenty v oblečení pastelových barev. A tedy dobrá zpráva na konec.