Jedna pro dva: The Host - The Host
The Host, nové alter ego severoirského dubstepového producenta Barryho Lynna, vydalo eponymní debut u renomovaného labelu Planet Mu a vedle tančící duše Tomáše Bláhy dokázalo omámit i Honzu Dlouhého, který jinak holduje spíše kytarám. Shoda tentokrát značí naše doporučení.
Tomáš Bláha upozorňuje, že tvorba irského producenta Barryho Lynna má dvě roviny. Tu, u které se občas drbe na hlavě, a tu zajímavější. Druhá jmenovaná se jmenuje The Host a dostává 8/10.
V posledních letech se symbolem nezávislé hudby stala v hojném množství únikovost. Zatímco kapely hledící na svět skrze struny svých kytar se ubíraly zpět do dětství, v elektronické tvorbě platí za velice populární úniky do budoucnosti, která ale ve svém zvuku skrývala svojí nenaplněnou podstatu.
Tyto kosmické výlety ještě povýšil jeden z posledních výhonků undergroudu – chicagský juke. Jak skvěle může toto spojení fungovat, předved již Kuedo, který svět Blade Runnera představil ve zcela nových souvislostech. The Host nás bere na podobnou projížďku vzpomínek z budoucnosti, ve kterých spolu s ním proplouváme především hustou mlhovinou snění. Malá noční hudba pro ty, kdo ve hvězdách ještě vidí lepší svět.
Pod pseudonymem The Host se skrývá jméno Barry Lynn, jehož mnohem slavnější AKA je Boxcutter. A přestože jsem jeho poslední desku „The Dissolve“ moc nemusel, ty funky a jazz - droneové prvky z ní mi v astrálních kompozicích The Host sedí mnohem, mnohem lépe. Složka chicagského housu se zjevuje nenápadně či decentně, zahalená v oparu syntetického retrofuturismu.
Celá deska vlastně působí jako podkres k nočním výletům po kybernetickém městě budoucnosti a já si připadám jako Host v neznámém, ale o to více vzrušujícím světě. V něm se sice nic extra neděje, ale prostředí, které mě při poslechu obklopuje, je prostě fascinující. Zavírám oči a svět vidím v číslech. Label Planet Mu zažil různé fáze – nyní se nachází v té renesanční a já doufám, že to ještě dlouho vydrží.
THE HOST
The Host, vlastním jménem Barry Lynn, se do povědomí dostal především svým akronymem Boxcutter. S tímto nickem se snad jako jediný výrazný dubstepový producent ze Severního Irska probeatoval do pelotonu těch důležitých lidí, kteří nějakým způsobem opsali hranice žánru. A které byli později schopni překročit. Lynn ve své tvorbě kombinuje jak temné klasické postupy, tak i zvuky, díky nimž svojí výrazovou paletu neustále rozšiřuje. Pod Boxcutterem vydal zatím čtyři alba, poslední s názvem „The Dissolve“ minulý rok. Na svoje další podobenství si vypůjčil rovnou jiný pseudonym. S The Host se vydává směrem k hloubavému retrofuturismu, jehož poloha mu mimořádně sedne.
Jan Dlouhý prozatím hledá ideální chvíli pro poslech, neboť ví, že atmosférické polohy The Host si zaslouží parádní rozpoložení mysli i organismu a podle dosavadních náslechů je nahrávkou unesen a nebojí se ocejchovat 8/10.
Nemám problém prohnat zvukovody cokoliv a sem tam se i do zkoumání neprobádaných stylů vydám. Muzika The Host mně imponuje hlavně přítomností akustické kytary a tajemnými atmosférami, které připomínají psychedelické sedmdesátky. Přitom kompozice, přestože v nich harmonické motivy poletují jako dusný vzduch nad pouští, nepostrádají tah a drajv.
Učarují vesmírné syntezátory, a ač to bude znít sebepodivněji, jakoby se spojila dávná atmosférická minulost s futuristickými vizemi a zvuky. Je to takový moderní muzikální impresionismus, kdy stejně jako umělecký směr z konce 19. století stojí písně mimo běžný vkus a snaží se zachytit neopakovatelné chvíle a okamžiky momentálního duševního rozpoložení.
Před takovými hráči smekám. Je to melodické, rozmanité, hravé a přesto to nepostrádá cosi tajuplného a nevšedního, co prozatím nejsem schopen rozluštit. Možná je to tím, že se snažím při poslechu až moc přemýšlet a soustředit. Ale mám prostě pocit, že u takové hudby se ranní káva pít prostě nedá. Nebo se pletu? The Host ještě rozhodně věnuji čas.
