Jedna pro dva: Ten Kens – Namesake

Tomáš Bláha je na kytary pes. Vybírat si takhle v jídle, váží dvacet kilo. Čas od času ale narazí na desku, která mu ukáže, že se s kytarama dá vymyslet ještě hodně skvělých věcí. „Namesake“ dává 9/10.
Musím přiznat, že kytarové party to u mě mají čím dál těžší. Už nějaký ten rok vidím větší smysl v elektronice, která prokázala daleko více nadhledu i progrese. Možná si pak o to více cením těch nahrávek, kde je dominantní kytarový zvuk a já je dokážu přehrát více než jednou. Není to zapšklost, jen se mi poslední dobou (těch pár let zpět) zdá, že kytary uvízly v bludném kruhu, ze kterého je paradoxně nejčastěji dokáže vyhnat vzpomínková cesta na 60., 70. či 80. léta. Pak jsou tady ještě kapely z úplně jiného těsta.
Když Ten Kens vydali svůj debut, bylo to v době, kdy si milovník kytar už musel poctivě vybírat, a jejich deska působila jako polití živou vodou. Třetí album „Namesake“ působí podobně. Měl jsem na nich vždycky rád ten poměr testosteronových direktů a jemnějších snivých pasáží. „Namesake“ se k debutu obrací, jen je ve svých kompozicích výpravnější a o něco špinavější. Nejsem fanoušek tvrdého zvuku a v tomto ohledu jsem dost skeptický. Ten Kens ale umí velmi dobře pracovat s kontrasty, andělský hlas zalévají do ne úplně přátelských zvukových forem, melodie batikují hlukomalebnou vlnou a pocit něčeho příjemného vzápětí infikují atmosférou nehostinnosti.
Několikrát jsem si říkal, že chlapci asi poslouchali poslední desky Swans. Ale tak nějak po svém. Ten Kens jsou totiž ten zvláštní případ kytarovek, u nichž můžete s klidným svědomím říct, že mají svůj charakteristický sound, aniž by vám automaticky naskakovaly ingredience, ze kterých vaří. Jistě, jmenovat lze vždy, ale ne pokaždé máte pocit, že jejich užití je tak geniální. Ten Kens umí vyprávět příběhy, umí navodit atmosféru jako řemen, zvukově bavit celou dobu a hlavně vás přesvědčit o tom, že posloucháte něco výjimečného.

TEN KENS
Kapela Ten Kens vznikla roku 2003 v Torontu. První roky byly ve znamení jamování jak ve zvuku, tak v sestavě, aby ve finále našli harmonii v tříčlenném složení a oparu psychedelického zvuku. Pro širší publikum je objevil label Fat Cat a Ten Kens se tak stali za a) první kanadskou kapelou upsanou tomuto vydavetelství, b) katalogovými kolegy tak zvučných jmen jako Sigur Rós, Animall Collective nebo No Age. Po vydání jejich debutové desky absolvovali velmi úspěšné britské turné po boku hlukařů A Place to Bury Strangers a o slávu měli postaráno. V současné době mají na kontě tři studiové desky a mohou se hrdě hlásit k pozitivním ohlasům od Arcade Fire či Sonic Youth.

Jiří Janík se do hlediště divadla Ten Kens dosud neposadil, ale temné představení, které sehráli na své třetí desce, mu velmi imponovalo. „Namesake“ dává 8/10.
Nemám pocit, že bych se v dětství nahrál počítačových her víc, než každý obyčejný kluk mající přístup k „písíčku“, ale v případě Ten Kens mě cosi nutí neustále komolit jejich název na „Ten Kents“ (dle totalitní systém podrývajícího pankáče Kenta, hlavního to hrdiny hry „Normality“) či ještě výživnější „Tekkens“. O co větší problémy mám se zažitím jejich názvu, tím spíše mi však zůstane v hlavě jejich hudba. „Namesake“ je totiž deska, kterou si budete chtít pamatovat.
Zůstaneme-li u herní terminologie, pak je nová deska Ten Kens dosti temnou a pohlcující adventurou, která zahrnuje zapeklité hudební puzzly i dechberoucí lokace z jiných vesmírů. Nemám příliš ponětí, co kapela předváděla na předchozích dvou albech, ale dle letmé návštěvy YouTube se jednalo o podstatně veselejší a zrelaxovanější materiál. To, že skočili šipku do černého jezírka, však podle mě není vůbec na škodu. Naopak, namísto toho, aby se utopili v neuváženém dobrodružství, přežili a vyprávějí o tom, co zůstává utajeno těm, kteří se neodváží pod hladinu.
A nutno říci, že Ten Kens vypráví v osobitém dialektu. Spektrum žánrových vlivů a odkazů, které na „Namesake“ uslyšíme, zahrnuje soudobý indie a noise rock, místy takřka sedmdesátkovou psychedelii i něco, co bychom mohli označit za moderní prog rock (čti: cokoli, na co svou pozlacenou rukou sáhl Steven Wilson). Bojí se hluku? Nikoli, ale kdykoli se ozvou jakoby nepatřičně hlučné bicí či punčochou efektů škrcená kytara, nejedná se o bezcílný kravál. Rezignují na melodie? Ani nápad – naopak jsou v tomhle ohledu velmi vynalézaví – ale nehodlají vám je servírovat s úlisností špatně placeného barového zpěváka.
Mimochodem – mluvíme-li o zpěvácích, nelze nezmínit frontmana Ten Kens Dana Workmana, jehož jakoby v mlhovině zastřený hlas si dává pozor, aby nevystupoval příliš do popředí, ale jako další z nástrojů napomáhal ke kondenzaci nálady. Sugestivní atmosféra dramatického stínového divadla je pak nakonec právě tím, co vás u třetí desky Ten Kens chytne a nepustí – na představení, které se odehraje ve vašich reproduktorech, budete zírat jako fetišista do výlohy obchodu s kozačkami. Tahle laťka se bude těžko přeskakovat.