Jedna pro dva: Starofash – Ghouleh

Na podzim 2010 vymyslel Tomáš Kouřil rubriku, v níž by se na jedno a totéž album dívali dva redaktoři. Jeden fanoušek či znalec žánru a druhý neposkvrněný, konfrontovaný s daným interpretem poprvé. Jeden, který ví, do čeho jde. Druhý, který se v daných vodách koupe poprvé a neví, co ho čeká. Jedna deska pro dva redaktory. Jedna pro dva.

Po letech takřka nápadné shody se v Jedné pro dva začínáme i střetávat – ovšem nikoliv ve zlém, právě takto odlišné pohledy na muziku, jaká z podstaty nemůže vyvolávat jen shodu, jsme si od téhle rubriky slibovali. Citlivé nálady k mimoděčnému užití nebo ušlechtilá nuda? Nová deska Starofash a pohledy Michala Jaroše a Viktora Paláka.

Michala Jaroše si Starofash získala již dříve, ale také s aktuální kolekcí dokázal souznít. Dává 7/10.
Zdálo se, že dostat se k nové desce Heidi S. Tveitan bude právě tak jednoduché, jako uchopit a ocenit to, co nabízí. K letmému seznámení s „Ghouleh“ stačí několik kliknutí na počítači nebo v mobilu. Začne hrát hned, ale některým uším bude hrát jednoduše málo. Celý fígl bude nejspíš v tom, jak moc bude posluchač schopný nebo ochotný s albem souznít. Po relativně kytarovém dílku „Lakhesis“ totiž máme co do činění s nahrávkou minimalisticky elektronickou, plnou ploch a detailů.
Tvorbu divoženky z Telemarku sleduji od počátku a se zaujetím. Pokaždé jsem si v jejích písních dokázal najít věci, které jsou mi nějak vnitřně blízké, a nejinak je tomu i v případě aktuální kolekce, byť za vrchol její tvorby „Ghouleh“ označit nelze. Čím jsem starší, tím víc oceňuji křehkost ve věcech (nezaměňujte ji s cukrkandlovostí). Čekat na souzvuk, oblíbený popěvek či útržek textu, který zůstal v hlavě, je totiž vážně příjemné, tím příjemnější, v čím větší kvalitě se k vám dostane. Proto jsem si oblíbil též aktuální nahrávku.
Úvodní „Silva Magna“ ještě konejšivé tempo celku příliš nenaznačuje, ale jak uši procházejí dalšími vrstvami, je stále jasnější, že spěchat se tu nebude. Ostatně proč taky? Mám za to, že podstata nahrávky i projektu jako takového skutečně tkví v něčem jiném a pokud se vám ji bude chtít hledat, možná mi dáte za pravdu. Netvrdím, že je „Ghouleh“ mistrovský počin nebo deska pro každého, ale umím si představit, že v „Silva Magna“, „Walk with Me“ nebo „Shimer“ najdete dost momentů na to, abyste se k nim rádi po čase vrátili. Právě jako já.

STAROFASH
Nejvýraznějším prvkem projevu Starofash je bezesporu nezaměnitelný éterický zpěv jeho jediné protagonistky Heidi Solberg Tveitan, manželky Vegarda S. Tveitana, známého v metalových kruzích pod pseudonymem Ihsahn. K základním stavebním kamenům jejích skladeb určitě patří cit pro minimalismus, melancholii i jistou zvukovou estetiku, která propůjčuje nahrávkám Starofash punc nezaměnitelnosti. „Ghouleh“ je již pátou (počítáme-li i soundtrack „Ulterior“) deskou Starofash, vydanou (tentokrát pouze digitálně) skrze „manželskou“ značku Mnemosyne.

Viktor Palák má za to, že ve Skandinávii se v hudbě děje leccos zajímavého, zároveň se ale obává, že alba „Ghouleh“ se to netýká. Ještě než usne, dává 4/10.
Vidím přes barevné filtry nasnímané poletující sněhové vločky, vidím smutnící hrdinku v pleteném kulichu. Vidím dravé ptáky natáčené proti slunci a vidím jízdu na saních, která vše pro jistotu završí happyendem. Vidím ubíhající závěrečné titulky a vidím sebe, jak jdu z kina, aniž bych si pamatoval, na čem jsem zrovna byl.
Nové album projektu Starofash zní jako doprovod nějakého ušlechtilého midcultového severského filmu, který si dává záležet na tom, aby vypadal vznešeně a okamžitě okouzloval. Co je to ale platné, když se „Ghouleh“ potácí v naprosté nevýraznosti? Takové „Storm Clouds“ se za sedm a půl minuty ne a ne protrhnout v cokoliv zajímavého a když se na konci alba vrátí „Storm Clouds II“, invence nekápne ani z nich. Z letargie mě probouzel jen občasný závan severského chladu, jaký činí tolik tamních interpretů přitažlivými pro posluchače z teplejších krajin.
Album zní jako suvenýr od fjordů, který nám má připomenout, že zima umí být i hezká – je to deska konzervativní a ve svých krasosmutnících náladách dost banální; nelze jí sice upřít, že nenadužívá zvolené motivy a nežadoní lacině o pozornost, nejsem si ale jistý, k čemu je tenhle svist severskými pláněmi vlastně dobrý. Vidím docela hezkou, ale ještě víc nepřekvapivou pohlednici se západem slunce, vidím tvůrčí bezmoc nesměle schovanou za hlasová echa a podobné hračky…

fotografie: Bjørn Tore Moen