Jedna pro dva: Soundgarden – King Animal

Na podzim 2010 vymyslel Tomáš Kouřil rubriku, v níž by se na jedno a totéž album dívali dva redaktoři. Jeden fanoušek či znalec žánru a druhý neposkvrněný, konfrontovaný s daným interpretem poprvé. Jeden, který ví, do čeho jde. Druhý, který se v daných vodách koupe poprvé a neví, co ho čeká. Jedna deska pro dva redaktory. Jedna pro dva.

S každou chystanou rubrikou Jedna pro dva, příspěvky do níž píší autoři bez znalosti toho druhého, se těšíme, že dojde třeba ke střetu, rozdílné interpretaci a vnímání. A zase si musíme počkat. Návrat Soundgarden hodnotí oba autoři s nestrojeným uznáním kvalit i nevýbojnosti.

Kazety Soundgarden patří mezi ty, které Jiří Janík nevyhodí při žádném stěhování. Reunionová deska „King Animal“ však sbírku spíše rozšiřuje, než by ji korunovala – a proto jí dává 6/10.
Není horšího zklamání, než toho, které následuje po poslechu nepodařené desky kdysi zbožňované kapely. Jako když si po letech domluvíte rande se spolužačkou ze střední školy a zjistíte, že na schůzku přišla úplně pitomá kráva flekatá od samoopalovacího krému a odpovídající znuděnými variacemi na „nevím“ a „mě to nezajímá“. V rozhodování, zda nasimulovat panický záchvat a zdrhnout, či danou osobu umlátit židlí, sílí pocit studu – může je mít člověk vlastně ještě vůbec rád?
Poslední pětiletka přinesla několik reunionů kapel, které v devadesátých letech pomáhaly formovat či posouvat žánry a staly se po zásluze ikonami. Vedle takových Rage Against the Machine či Faith No More byl právě reunion Soundgarden tím nejočekávanějším – a doposud také jediným, který neskočil jen u koncertních šňůr, nýbrž přinesl i ovoce v podobě nové desky.
Od vydání posledního studiového alba „Down on the Upside“ uplynulo šestnáct let – ovšem „King Animal“ zní, jako by vyšlo dva měsíce potom. Kdo čekal, že Soundgarden přijdou s nějakou inovací či resuscitací grungového žánru, ten se nedočkal. Deska je tradicionalistická a konzervativní, bez experimentů či výstřelků – dokonce se na ní nenalézá ani vyložený hit nebo tahák, který by člověka ukotvil u přehrávače hned napoprvé. Rozhodně můžeme hovořit o „poctivé, profesionální práci“, ale ve způsobu, jakým Soungarden vrství vypálené grungové cihly a prokládají je rock'n'rollovou maltou, se přeci jen již skrývá trocha rutinérství. Výsledná zeď je bytelná, ale o co by byla lepší, kdyby ji zdobilo nějaké kreativní grafitti!
Abychom si rozuměli – po poslechu „King Animal“ stále převažuje radost nad jakýmikoli pachutěmi. Radost z toho, že po dlouhých letech člověk zase slyší kytaru Kima Thayila, radost z toho, že zemitost a energie nových písní Soudgarden je nestrojená, radost z toho, že Chris Cornell opustil plán stát se na stará kolena r&b hvězdou a vrátil se ke svému kopytu. K tomu, aby návrat Soundgarden byl něčím víc, než slušně odvedeným nadstandardem, ovšem chybí překvapení, nápaditost a odvaha. Další rande jsem si zatím nedomluvil, ale číslo ještě nemažu.

SOUNDGARDEN
Členové slavné seattleské „velké grungové čtyřky“ působí ve vodách kytarové hudby od roku 1984 a na počátku 90. let přispěli značnou měrou ke zvednutí grungového tsunami. Temné a zatěžkané riffy kombinující hard rock s kytarovou alternativou a špetkou blues, psychedelická sóla Kima Thayila a vynikající vokál Chrise Cornella se staly dominantními poznávacími znaky Soundgarden na všech pěti albech, která kapela stihla vydat do rozpadu v dubnu 1997. I přes hluboké příkopy se však dá postavit most, i když to trvá – v roce 2010 se kapela dala znovu dohromady a z obnoveného svazku vzešlo právě album „King Animal“.

Až na alba „Nevermind“ a „Pearl Jam“ znal Jan Hamerský grunge vlastně jenom z YouTube a internetových naučných slovníků, a protože gram praxe je vždycky víc než tuna teorie, nebyl důvod, proč vztah ke grungi neprohloubit; unést se ale nenechal, „King Animal“ dává 6/10.
Nazvat novou kolekci „Králem zvířetem“ může u kapely, která jej vydala po šestnáctileté odmlce, zavánět nemístnou sebejistotou, nicméně ze spojení s názvem úvodní písně „Být pryč příliš dlouho“ je ale ze strany samotných tvůrců patrné více sebeironizujícího odstupu než velkohubosti.
Soundgarden jako by nevědomky naznačovali, že si jsou vědomi svého výsadního postavení byvší stylotvorné kapely, stejně jako toho, že s tím, co se v mládí naučili, těžko mohou ve stáří překvapit, a že se to od nich ani nežádá. Skupina ale pamětníkům a staromilcům vyšla vstříc jen napůl.
Z „King Animal“ díky široce uplatňovaným orientálním nástrojům a hammondkám čiší odér věčně zelených sedmdesátých let. Členové Soundgarden tím uctili jak vzory, které je v pubertě utvářely, tak převládající současné trendy. Skutečně jsem u „A Thousand Days Before” napoprvé zaváhal, jestli se mi náhodou do playlistu nepřipletlo něco od Mastodon.
Soundgarden tuto sázku na jistotu, kterou úlitba sklonům populární hudby k neustálým aktualizacím starších vlivů představuje, navíc ještě zhodnotili dobrými nápady a chytrými a vkusnými aranžemi, a proto se jim podařilo stvořit sice nevýbojnou, zato zdravě konzervativní kolekci kvalitních písní. Ve víc jsem ani nedoufal.