Jedna pro dva: Shit and Shine – 54 Synth-Brass, 38 Metal Guitar...

Na podzim 2010 vymyslel Tomáš Kouřil rubriku, v níž by se na jedno a totéž album dívali dva redaktoři. Jeden fanoušek či znalec žánru a druhý neposkvrněný, konfrontovaný s daným interpretem poprvé. Jeden, který ví, do čeho jde. Druhý, který se v daných vodách koupe poprvé a neví, co ho čeká. Jedna deska pro dva redaktory. Jedna pro dva.

Hudba projektu Shit and Shine je nevyzpytatelnou a na první poslech nemálo šílenou laboratoří. Rozbitá diskokoule nebo substituční léčba závislých na THC? Amon Tobin nebo Moon Wiring Club? Viktor Palák a Vojtěch Hněvkovský si nechali nasadit parazity do hlav.

Viktor Palák s gustem vyhlíží každou novou nahrávku labelu Rocket Recordings, což neznamená, že ho každá i uspokojí. Novinka Shit and Shine ale skýtá hodně požitkářskou jízdu.
V hudbě britského spolku s rozverným názvem Shit and Shine je slyšet poťouchlou dovádivost, jakou známe třeba od Moon Wiring Club, ovšem s tím rozdílem, že doba pokročila a my se z viktoriánských časů dostali někam do let rozpuku dadaismu. Další paralely je ale přirozeně lepší hledat v letech nedávných.
„54 Synth-Brass, 38 Metal Guitar, 65 Cathedral“ stojí na repetitivním tanečním základě, v němž mají svůj význam jak kytary, tak syntezátory. V samém jádru desky však tepe omamnost a rozvernost jako by vycházející z oživlých strojů, které však neosnují vzpouru proti lidstvu, ale jednoduše si zatoužily zablbnout. Výsledkem je výjev podobný velkému třesku diskokoule, z něhož srší chuchvalce poblázněné radosti, a v němž je více svobodomyslného opojení než napětí. Vzpomenout si u toho můžeme na hutné beaty Fuck Buttons, které někdo roztřískal kladivem, ale i nejednu spřízněnou duši z opojné planety Rocket Recordings. Způsob, jakým si $&$ hrají s všelijak sršícími a kňourajícími stroji, zase v mysli oživí vzpomínky na autorské desky Davida Lynche.
Čas od času se nevyhnutelně dostaví dojem, že kapela své nápady ohlodává až na kost primitivismu, většinou jsou ale struktury rozdováděných skladeb bohaté a schopné sytit prostor opojným zvukem. Shit and Shine nepracují s gradací, ale pocitem setrvalého transu, který jejich v rytmech monotónní, ale ve výrazu bohatý svět skýtá.

Shit and Shine
Shit and Shine (neboli též $&$) jsou v sestavě proměnlivou a v žánru neukotvitelnou, v Londýně usazenou kapelou, jíž vévodí Texasan Craig Clouse. Za $&$ mluví nejen počet desek, ale i labelů, které je od roku 2004 postupně zaštítily. Debutovali u Riot Season, vydávali třeba u Conspiracy Records a participovali též na sérii Latitudes. Společný split s Gnod je přivál do rukou britského labelu Rocket Recordings, který rád dává prostor všemožným podobám psychedelického šílení. Jejich dosud poslední nahrávka „Everybody's a Fuckin' Expert“ pro změnu vyšla u Editions Mego.

Pro Vojtu Hněvkovského jsou Shit and Shine i přes dlouhou existenci projektu novinkou a deska „54 Synth-Brass, 38 Metal Guitar, 65 Cathedral“ prvním kontaktem.
Od chvíle, kdy jsem se dostal k téhle desce, jsem přestal hulit. Její poslech mi totiž kouření trávy spolehlivě nahradil. Záseky, paranoia a mírná nechápavost. Pak taky nutkání dát si to po odeznění znovu, ale třeba jen začátek, kdy slušně rozjetá věc („Electric Pony 2“) nastupuje a nastupuje a těžko říct, kdy jí bude konec. Pak už jen něco, na co si nemůžu vzpomenout, a nevím, jak dlouho to trvalo…
Album po většinu času zní jako směsice loopů a zvuků filtrovaných v první verzi Traktoru, který jsme se s kamarády taky pokoušeli ovládnout. Bylo to s pomocí myši a klávesnice někdy před patnácti lety v paneláku na sídlišti. Na obhajobu Shit and Shine však nutno podotknout, že jim se to daří o něco lépe. Když se k tomu přidá ještě kytara znějící jak z nejlevnější řady multiefektů od Digitechu, úvodní skladba je na světě. Vyčnívá ale nad zbytek, který je na poslech o dost složitější, a když čekám, jestli přijde nějaký další výraznější vrchol, nedočkám se.
Snad až v předposlední skladbě „Writing Poetry on Your Forehead with the Tip of a Hunting Knife“ se Shit and Shine zase zvednou a díky bohatšímu zvuku a jazzovému tématu přiblíží k průměrným kouskům od Amona Tobina z konce 90. let. To mi ale na nadšené hodnocení „54 Synth-Brass, 38 Metal Guitar, 65 Cathedral“ nestačí a často se k albu vracet nebudu. To radši zase začnu hulit.