Jedna pro dva: Portishead – Dummy

Na podzim 2010 vymyslel Tomáš Kouřil rubriku, v níž by se na jedno a totéž album dívali dva redaktoři. Jeden fanoušek či znalec žánru a druhý neposkvrněný, konfrontovaný s daným interpretem poprvé. Jeden, který ví, do čeho jde. Druhý, který se v daných vodách koupe poprvé a neví, co ho čeká. Jedna deska pro dva redaktory. Jedna pro dva. V tomto díle se obracíme k vybrané „klasice“, v níž má ale každý své resty. Je načase jeden z nich odbavit.

Jsou desky, které nestárnou, víme? A k jedné z nich jsme se rozhodli vrátit prostřednictvím rubriky Jedna pro dva a vlastně jsme ani nečekali nic jiného, než shodu obou pohledů. Jen málo kapel si totiž zvládlo udržet takovou integritu, jak to dokázali britští Portishead. Jejich průlomová deska „Dummy“ je stejně záhadná jako před dvaceti lety, shodují se Tomáš Kouřil a Viktor Palák.

Tomáš Kouřil je Portishead odkojen. A ač si je vědom, že na mateřském mléce se navždy vydržet nedá, a i když je „Dummy“ jeho patrně nejprotočenějším albem, pořád na něj nezanevřel. Nenašel pro to důvod.

Být z Česka, znali bychom tuto živoucí legendu třeba jako Chlumec nad Cidlinou. Zrodila se ale v Anglii, a proto se na jejích ikonických albech skví jméno přímořského městečka Portishead. Když padne mlha, můžou se tamní obyvatelé kochat výhledem na jižní Wales, jinak tam ale stejně jako v Chlumci nic není. Přesto však toto jméno zůstane už navždy slavné, je totiž spjaté s kapelou patřící k tomu úplně nejlepšímu, co v devadesátých letech opanovalo hudební mainstream.

I dnes, kdy uplynulo dvacet let od vydání, má „Dummy“ pořád sílu vyplnit prostor, v němž zní. Dávno odvátá je sice doba, kdy pro mě nic jiného nebylo tak intenzivní, nicméně jistá magie albu pořád zůstává. Ano, ty skladby nejsou dvakrát komplikované a zní všechny hodně podobně. Tak jak je, hergot, možné, že to celé působí tak omamně, jako by už nic jiného nebylo třeba? Opravdu. Jestli jste zapomněli, běžte do parku a pusťte „Dummy“ ptáčkům. Vytáhnou cigáro a začnou se tvářit zadumaně.

Nejvíc samozřejmě dělá Beth Gibbonsová. Ale je to i hodně sytý a hutný zvuk a také absolutní nadání kapely, která je geniální už tím, že je. Pokud něčeho s odstupem ubrat, tak jedině skrečování, na němž se podepsal škrábanec času, jinak klenot zůstává klenotem. Beth sice zpívá „I got nobody on my side and surely that ain't right“, ale v devadesátých letech ani teď rozhodně sama nezůstává. Naopak. A Portishead si slávu zasluhují. Vždyť natočili „Dummy“.

PORTISHEAD
Od roku 1991, kdy vznikli, sice natočili pouze tři plnohodnotná studiová alba, všechna se však dočkala fenomenálního ohlasu. Intimní povaha mnohých písní jim nezabránila stát se hvězdami mnohatisícových festivalů, stejně jako jim nezabránila v průniku do vysílání komerčních hudebních televizí. Byť je poslouchají miliony, v jejich tvorbě nenalezneme nic podlézavého. Všeobecná obliba s Portishead nic neudělala, naopak je spíš posílila. Prozatím poslední deska „Third“ (2008) ukázala, že stále umí a dovedou se posunout od svých začátků, aniž by polevili na kvalitě.

Viktor Palák vnímal Portishead dlouhé roky přes klip Chrise Cunninghama ke skladbě „Only You“ a sám neví, proč se k jemu předcházejícímu albu „Dummy“ dostával takovou dobu.

Co napsat o desce, o níž už bylo řečeno tolik (mimo jiné v knize z oblíbené edice 33⅓), že se dalších patnáct set znaků může jevit tak trochu zbytečně? Snad jen, že i dvacet let poté lze pochopit, čím tehdy ohromila, respektive čím zůstává zajímavou dodnes. Výhodou pozdního objevení desky je pak zákonité setřesení stigmatu doby a odstup, který umožňuje konstatovat, jak pozoruhodné vlastně je, že „Dummy“ nezní nijak devadesátkově.

Deska je to setrvale tajemná a napnutá, což do zásadní míry způsobuje zpěv Beth Gibbonsové, který ovlivnil četné nástupce, ale i paleta překvapivých zvuků, které poukazují na zjevnou propracovanost desky, aniž by ale ta byla centrem pozornosti.

Klíč k albu vidím v jeho nesmírně přitažlivé odtažitosti. Stejně jako Gibbonsová zpívá s vábivou introvertností, která v nás probouzí touhu dozvědět se víc, není tak docela jasné, z jakých pozic k nám vlastně Portishead promlouvají. Rozhodně to nejsou pozice zajištěné, komfortní, zároveň se ale nedá hovořit ani o libování si v nepohodlí, v němž se zase na druhou stranu kapela umí pohybovat. Z těchto charakteristik pak vychází celková nálada desky, jejíž výrazivo láká spíše k obdivu než přátelství, a které stěží přinese úlevu, zatímco trvalé okouzlení ano.

Album lze vlastně charakterizovat podobně jako zpěv na něm zachycený – Gibbonsová jako by se příliš nenamáhala, přesto do něj dává zdánlivě vše. Díky tomu „Dummy“ plíživě stahuje do hlubin, které jsou o kus přitažlivější, než by jejich temná zlověstnost zprvu naznačovala.