Jedna pro dva: Nicolas Jaar – Don't Break My Love
Hudba Nicolase Jaara je tak dokonalá, že může působit jako test posluchačovy citlivosti k jiným žánrům, než jeho nejoblíbenějším. Tomáš Bláha i Viktor Palák dospěli ke shodě. Pokud není Jaar bohem už teď rozhodně, postoupil v konkurzu na jeho místo do finálního kola.
Tomáš Bláha je, co se Jaara týče, zcela nestranný a stoprocentně ho považuje za největší talent mezi mladými producenty. Je mu jedno, jestli Jaar fetuje koks nebo drží celibát, protože to, co dělá, jeho tvorbě velmi prospívá. „Don't Break My Love“ dává 9/10.
Na konci roku 2011 patřil Nicolas Jaar rozhodně k nejcitovanějším interpretům. Právem. Jeho debut „Space Is Only Noise“ je velice uhrančivou kolekcí impresionistických dozvuků z černobílého surreálného světa.
Přestože začínal na housovém labelu Wolf+Lamb, taneční esence byla pouze ozvěnou mezi decentním zvukem rozmrzelého piana, písničkářským minimalismem a fragmenty filosofických odkazů ke starým francouzským filmům. Ovšem zapomínat by se neměla jedna zásadní věc – Nicolas Jaar v loňském roce svým debutem rozhodně poslední kousek své geniality neodkryl, průběžně své fanoušky zásoboval remixy a EP, jejichž kvalita se minimálně držela té, kterou nastavila deska „Space Is Only Noise“.
A zrovna Jaar je takový masér, že EP „Don’t Break My Love“ dal ke stažení zdarma. EP, které by u mnohých projektů mohlo být kanonickým materiálem, u Jaara je ale „jen“ další v pořadí. Je úplně jedno, že obsahuje pouze dvě skladby, protože jejich rotace není přímo úměrná ztrátě atraktivity. Titulní „Don’t Break My Love“ zní, jako kdyby se nějaký organický stroj pomocí miniaturních mechanismů pomalu probouzel k životu. Hudba z jiného světa. Zvuky, které malujou, a do nichž je nasekaný různě zakalený vokál. Tak trochu James Blake, co si to rád dává v minimalistickém housu.
Jaar na velké ploše promlouvá pomocí vrstvení minimalistických zvuků. Strukturu svých do detailů promyšlených kompozic rámuje ruchy či jejich ozvěnami. Pokřivené r’n’b jako nástroj katarze. Obě dvě skladby mají podobný základ, jen je ve druhé „Why Didn’t You Save Me“ cítit větší tendence tančit, ovšem ve značně klidové fázi. V tom je Jaarovo velké kouzlo. Ve svém světě zapojuje různě podladěné kytarové či klavírní samply do taneční struktury, jejíž podstata netkví v narvanému tanečním parketu, ale v nových možnostech, jak s tímto prostorem různě pracovat. Ať již na bázi písničkářství či různých podob minimalismu. A Jaar to dělá neskutečně kreativním a neokoukaným způsobem.
Jednadvacetiletý Nicolas Jaar ještě nevydal skladbu, která by mě kdy začala nudit. Takových lidí moc není.
NICOLAS JAAR
Na Facebooku jeden čas koloval pěkný citát, který sděloval něco ve smyslu, že kdyby Bůh upustil svůj iPod a někdo ho našel, zjistil by, že jsou v něm nahrané skladby od Nicolase Jaara. Svatá pravda. Tenhle mladík se narodil v New Yorku, ale prakticky hned se odstěhoval do Chille, aby se pak jako teenager mohl vrátit do města, kde se narodil. V sedmnácti letech vydal na labelu Wolf+Lamb EP „Student“ a já bych nedoporučoval jej pouštět komunikoliv, kdo si ve dvaceti myslí, že má ještě dost času na to, aby vytvořil něco hodnotného.
Ještě před svou plnoletostí vytvořil Jaar úžasnou minikolekci skladeb, ve kterých začal formovat svůj rukopis. Přestože od počátku kariéry působil na housovém labelu, ukázalo se později, že house je pouze jednou z textur, které nápaditě využívá. Později se také svěřil s tím, že ve Wolf+Lamb po něm chtěli spíše taneční tracky, což se při poslechu jeho geniálního debutového alba jeví jako čistá krátkozrakost. Přestože „Space Is Only Noise“ vydal ve svých jednadvaceti letech na Circus Company, založil také svůj label Clown And Sunset, jehož Soundcloud stránku doporučuji sledovat nebo si minimálně alespoň jednou projet. Garantuju vám, že v den, kdy to uděláte, už nic jiného nestihnete. Maximálně si ještě přečíst HISvoice 2/2012, kde se o Jaarovi dozvíte více.
Viktor Palák se v elektronické hudbě vyzná asi jako ve včelařství, ale s gustem sleduje jakákoliv zajímavá rojení. „Don't Break My Love“ dává 8/10.
Dvě skladby a tolik povznesení. Hudba Nicolase Jaara v sobě nese citlivost, jakou musí zaznamenat i posluchač, který žije v pravěku, odkud pochází myšlenka, že elektronická hudba nemůže zprostředkovávat emoce. Melancholie dvou skladeb tohoto EP vychází z celkové vzdušnosti Jaarovy hudby, která se pouští do opojných zvukových manipulací. Oč méně láká k tanci, o to více rozkmitá naši mysl. Nohy se nesměle vrtí, vnitřek se opojně chvěje. Pulzující duše. Rozbušené srdce vážky.
Jaar ve svých v jádru písničkových kompozicích vždy trochu pomrkne k povědomému, „jo, to známe“, a pak okouzlí něčím zcela novým. Díky tomu skladby opravdu žijí, ale zároveň jaksi mimochodem. Vše se odehrává s božskou lehkostí a s dokonalým smyslem pro načasování, kdy tichá místa dávají tónům šanci potichu vzlétnout a rozutéct se. A podobně se to má i s jeho remixy – je v nich cítit obrovská svoboda, jako kdyby vyhodil předlohu do vzduchu a jednotlivé momenty elegantně sbíral za letu. I ve chvíli, kdy beaty přitvrdí, na zem nás to neposadí.
V jeho pojetí elektroniky je místo pro povědomost i překvapení a na konci této rovnice stojí možnost okamžitého pohlcení. Stejně jako když sčítáme míru citlivosti a impulsivnosti v tom, co dělá. Bude-li nyní dvaadvacetiletý Jaar růst stejně jako jeho tvorba, jejíž prozatímní vrchol tvoří album „Space Is Only Noise“, vyroste z něj bůh.
