Jedna pro dva: Myrath – Tales of the Sands

Na podzim 2010 vymyslel Tomáš Kouřil rubriku, v níž by se na jedno a totéž album dívali dva redaktoři. Jeden fanoušek či znalec žánru a druhý neposkvrněný, konfrontovaný s daným interpretem poprvé. Jeden, který ví, do čeho jde. Druhý, který se v daných vodách koupe poprvé a neví, co ho čeká. Jedna deska pro dva redaktory. Jedna pro dva.

Líbivý melodický metal na Aardvarku příliš prostoru nedostává, nicméně jde-li o desku, která se těší přízni bez ohledu na žánr, rádi uděláme výjimku. Nepočítejte však s Dýněmi ani Paprsky. Vyzyvatel Vašek Tesař, který má blízko k folklórem nasátým záležitostem, sáhl po novince Myrath a oslovil Michala Husáka, který podobné žánry vnímá spíš okrajově. Je všeobecná chvála Tunisanů opodstatněná?

Vašek Tesař melodie bezpodmínečně nevyžaduje, ale přivítá je. Stejně jako folklórní prvky. „Tales of the Sands“ dává 9/10.
Myrath se z orientálního zjevení, které na sebe před čtyřmi lety upozornilo debutem „Hope“ (2007), vypracovali na kapelu, jež má na svědomí album patřící k tomu absolutně nejlepšímu, co loni na poli metalové melodiky vyšlo. Připodobnění k dalším metalovým prominentům blízkovýchodní provenience jako jsou Orphaned Land či Arkan (s nimiž odjeli úspěšné turné) už jsou jen berličkou pro ty nejvíce nemohoucí, která ovšem ztratila jakoukoliv vypovídající hodnotu.
S Myrath si nejenže uvědomíte, kolik různých podob folklór daných kultur nabývá, ale zároveň zjistíte, že s aktuálním počinem „Tales of the Sands“ už není nezbytné vyzdvihovat jejich exotičnost. Podobně suverénně a přirozeně jako absorbují prvky lidové hudby, účelně selektují a svému původu přizpůsobují i mnohé postupy, jež odkoukali od svých západních vzorů, z nichž sami nejčastěji citují Američany Symphony X. Myrath tvoří efektivně, ale i efektně.
A třebaže by toho byli přinejmenším kytarista Malek Ben Arbia a zpěvák Zaher Zorgati schopni, nestrhávají pozornost sami na sebe – smyslem je vždy zachování jasné skladebné struktury a celku, což však neznamená, že byste byli ochuzeni o parádní instrumentální výkony. Nějaké to sólíčko sice tu a tam vyrazí, rozhodně však vlastním exhibováním nemaskují skladatelskou utrápenost, jak se s přibývajícími alby občas stává služebně starším kolegům. Mnohé z nich by navíc Myrath mohli vyučovat v oboru melodie; sami zní dostatečně inspirovaně a na „Tales of the Sands“ je servírují v množství větším než malém, co víc, beze zbytku všechny skladby se díky nim stávají enormně návykovými. Představují tak parádní oživení metalové scény zakládající si na melodiích a riffech, které však nutně nemusejí drtit ani řezat! Pro Myrath je totiž v neposlední řadě charakteristická lehkost a elegance, kterou právě u řady jejich západních či severských kolegů zoufale postrádám.

MYRATH
Zatímco se v ulicích tuniských měst množily demonstrace, které později nabobtnaly až v jasmínovou revoluci, členové Myrath se v době, kdy zrovna neprovolávali protirežimní hesla, věnovali přípravě svého třetího studiového alba. Jestli byly politické události příčinou, důsledkem anebo jen vedlejším faktorem, jenž měl vliv na to, že výsledek překypuje pozitivní energií a nábojem, je v tuto chvíli vedlejší. Teenageři, kteří kdysi v šestitisícovém městečku začínali s předělávkami Death, dospěli v prvotřídní muzikanty, jež strčí své pozdější progmetalové vzory hravě do kapsy.

Michal Husák si žánrové meze neklade, nicméně k takzvanému folk metalu přistupuje poměrně vybíravě. Umí však ocenit kvalitu a „Tales of the Sands“ dává 8/10.
Nečekejte nic revolučního, převratného, provokativně invenčního... Nejcennější na této nahrávce je podle mě její pozitivně uchopená solidnost. Věci dávno slyšené a v mnoha ohledech důvěrně povědomé podává tuniská pětice způsobem nesmírně osvěžujícím a okysličujícím.
Power/heavy metal s progresivními tendencemi má mnoho kvalit, ale nejspíš ani jeho nejoddanější zastánci by dnes mezi nejtypičtější vlastnosti žánru neřadili upřímně tryskající radost a až bezelstné mladistvé nadšení z každého taktu. V mikrosvětě, který nezřídka až sveřepě a zarputile staví do popředí preciznost a pompu, dokážou být Myrath stejně tak důkladní a majestátní, jakož i přirozeně hraví a sebevědomě neokázalí.
Tunisko v jejich DNA se projevuje v každém tónu, ale nikdy samoúčelně a prvoplánově, kapela se totiž nepotřebuje schovávat za auru exotičnosti. Třetí deska ukazuje, že už vyspěla do fáze, kdy neztrácí čas dokazováním, kým je, nebo není. Prostě sype písničky se sympatickým drajvem toho nejlepšího melodického metalu bez zbytečných klišé. A čím déle ty písničky posloucháte, tím víc ze zdánlivé skladatelské obyčejnosti rostou do síly.
„Tales of the Sands“ je dílko vydařené v jednotlivostech, ale zejména jako celek. Působí až nečekaně vyváženě, po všech stránkách dotaženě, proplouvá bez zadrhnutí celou svou stopáží a skvěle absorbuje všechny zvukové i aranžérské akcenty. Akustické odbočky, housle, letmé orchestrální náznaky, piano, ženský vokál, ale i stopové pozůstatky dávných deathových inspirací. (Nejen) to vše organicky souzní v perfektně trefeném soundu alba, který vyznívá neobyčejně přístupně a přirozeně, má jakési zvláštní decentní kouzlo, ale zároveň mu nechybí potřebné hrany a razance…
Něco podobného by se dalo říct také o novém zpěvákovi Zaherovi, který je velkým trumfem kapely nejen díky kvalitám hlasu – výtečně spojuje arabské a evropské techniky zpívání, žádné volání muezzinů… A vztaženo obecně na Myrath jako celek, jejich rukopis ctí své rodové tradice a (ehm) odkaz, ovšem zároveň je přirozeně přístupný posluchači vychovanému „západním“ metalovým vnímáním.
Explicitních projevů arabského původu muzikantů je nakonec v hudbě možná méně, než by se sneslo – ale třeba i díky tomu patří nakažlivě chytlavá pasáž v„Beyond the Stars“ k jasným vrcholům alba. Skupina asi uvážila, že méně bývá více; sama však do budoucna cítí prostor pro zesílení arabského elementu. Když se to povede, bude to jedině dobře. Jestli totiž mají současní Myrath slabší chvilky, jsou to písně, které se trochu přibližují ke konvenčnímu otřepanému euro-americkému hard'n'heavy (viz „Time to Grow“).
Celkově ale „Tales of the Sands“ vyznívá jako velmi zdařilý a sympatický přírůstek do „populačně“ zatím rozhodně nepřemnožené kategorie blízkovýchodního a arabského metalu. Rozhodně si Myrath proklepněte, pokud jste kdysi se zájmem zavadili například o „Anatolii“ od Pentagram/Mezarkabul, propadli jste kouzlu Orphaned Land a zároveň jsou vám blízké power/heavy/prog ratolesti typu Symphony X či Kamelot přes Threshold až třeba k epičtějším polohám starších Rough Silk.