Jedna pro dva: MoRkObOt – MoRbO

Na podzim 2010 vymyslel Tomáš Kouřil rubriku, v níž by se na jedno a totéž album dívali dva redaktoři. Jeden fanoušek či znalec žánru a druhý neposkvrněný, konfrontovaný s daným interpretem poprvé. Jeden, který ví, do čeho jde. Druhý, který se v daných vodách koupe poprvé a neví, co ho čeká. Jedna deska pro dva redaktory. Jedna pro dva.

Mantinely, které si MoRkObOt vytyčili, nejsou znouzectností, ale tvůrčí volbou. Jejich přísně dodržovaný styl není určen k uvolnění či ventilování emocí, což jejich hudbu činí neméně přísnou. Desku se tak pokusili vstřebat jak „neposkvrněný“ Dan Sywala, tak Viktor Palák, který si kytarovou alternativu žádá.

Viktor Palák příliš nehoruje matematikou zavánějícím jam sessions, „Morbo“ je ovšem suverénním naplněním jedinečného stylu a dostává 7/10.
Nadchnout se pro čtvrté album italských MoRkObOt není úplně snadné. Jejich baskytarový math-hardcore je tvrdší a hutnější odpovědí fanouškům kapel jako Obstacles nebo Town Portal, které staví na precizních kompozicích, jimž ale zejména na koncertech dodává auru uvěřitelnosti a syrovosti. On už vlastně samotný název „MoRbO“ zní jako spiklenecká pozvánka do uzavřeného klubu.
MoRkObOt to tím, že se nepřichylují k pojmenovatelným atmosférám, mají těžší než kapely jiných nepřívětivých stylů, které tak činí. Hutnost nahrávky ji přiblíží více než fanouškům „post-tvrděkytarových“ žánrů spíše příznivcům sludge, ač je tempo desky skoro protikladné. MoRkObOt ale dokáží vtahovat do svého jedinečného, trochu nervního groovu, který tvarují s maximální obratností a vynalézavostí. Více než vášeň ovšem čekejme pekelné soustředění, více než emoce pak geometrii. Na to, že nahrát album prý šlo stejně hladce, jako když „vytáhnete špunt z vany“, je „MoRbO“ obdivuhodně spletitou nahrávkou, v níž se doplňují dvě baskytary a jedny bicí.
Záliba v desce pro mě nicméně značí spíše sňatek z rozumu ovšem s tím, že kreativitu lze oceňovat i mozkem, nejen srdcem. A tahle deska, která v jedné ze skladeb zamíří též ke zničující špinavosti takových Jodis, stojí na obdivuhodně solidních základech.

MORKOBOT
Čtvrté album MoRkObOt prý stvořili „tři lidi, kteří nemají co ztratit, co dokázat, bez hudební kultury a společenského života, který by stál za zmínku“ – alespoň se tak anonymně vystupující trio označilo v rozhovoru pro časopis Rock-A-Rolla. Víme o nich ale leccos konkrétního – prví tři desky spojoval jakýsi „kosmický koncept“, MoRkobOt taky jeli turné s krajany Ufomammut, u jejichž labelu Supernatural Cat i vydávají, a mají blízko i dalším „těžkým“ kapelám OvO či Lento, opět z Itálie. A když k tomu připočteme Father Murphy, je jasné, že nejlepší nervně-zatěžkané kapely pocházejí právě odtamtud.

Dan Sywala v muzice vždy rád objevuje nová zákoutí, a přestože shledává MoRkObOt zajímavými, nedokázal „MoRbO“ plně strávit a dává 6/10.
Dostal jsem se do kontaktu s mnoha různými hudebními výtvory, ale tyhle taliány si určitě budu ještě dlouho pamatovat. První poslech aktuálního výtvoru „MoRbO“ byl velmi zvláštní, ale zároveň se na albu promíchává dostatečné množství rozmanitých elementů, které mě okamžitě chytly a aspoň v počátku držely v pozornosti. Už v úvodu, kdy přišel grungeový kopanec, klidně bych řekl, že poslouchám další výtvor Soundgarden, ale pak už jsem si skutečně připadal jako Alenka v říši divů. Systematické bicí se po celou dobu hádají s basou, která trpí syndromem rozdvojené osobnosti.
Všude se píše, jak moc jsou Morkoboti jedineční. Tohle tvrzení mi přijde trochu přehnané, ale určitě bych řekl „jiní“. Je to úchylná směska sludge, noise a post-hardcoru, kdy se mi příležitostně vybavila spojitost s Russian Circles a především skladbou „Geneva“, protože k tomuto žánru mám z výše jmenovaných osobně nejblíže.
Projev kapely není bůhvíjak revoluční, ale svým stylem není jen tak pro každého. Věřte mi, i opakovaný poslech nemusí být řešením, pokud pro tento styl muziky nemáte vlohy či dostatečnou žánrovou praxi. Takže v mém případě jsem ještě v noře, hraju s králíčky mariáš a piju čajíček. A hlavně – nechci jejich drogy!