Jedna pro dva: Mombu - Niger

Na podzim 2010 vymyslel Tomáš Kouřil rubriku, v níž by se na jedno a totéž album dívali dva redaktoři. Jeden fanoušek či znalec žánru a druhý neposkvrněný, konfrontovaný s daným interpretem poprvé. Jeden, který ví, do čeho jde. Druhý, který se v daných vodách koupe poprvé a neví, co ho čeká. Jedna deska pro dva redaktory. Jedna pro dva.

Žádný Max Cavalera, píše o nové desce Mombu Vašek Kokeš, který tenhle výhonek italské scény nabídnul k poslechu do té doby neposkvrněnému Jiřímu Janíkovi. Tihle částeční pohrobci Zu navíc 31. března zahrají v Praze.

Vašek Kokeš za zvuků Mombu zvesela křepčí kolem krbových kamen a dává 9/10.
„Niger“ je výsostně konceptuální dílo. Ne tím, že by byl jeho průsečíkem nějaký příběh, jak jsme zvyklí u koncepčních alb, ale jednotou myšlenky a vyjadřovacích prostředků. Mombu na této novince předkládají tvrobu explicitně ovlivněnou tradiční hudbou domorodých afrických kmenů. Nejde ale o laciné a samoúčelné worldmusic nebo ethno prvky známé třeba od Maxe Cavalery, ale o využití formálních postupů, na jejichž základě vytvářejí svébytnou hudbu tvořenou klasickou bicí sestavou a baryton saxofonem. Nejde o kopírování nebo vkládání již vytvořených zvuků, ale o původní dílo vytvořené na základě metody.
Proto se úvaha o albu „Niger“ stáčí od klasického estetického soudu líbí/nelíbí k úvahám o této metodě, jejím naplnění a přínosu na poli tvrdé hudby. Tento přístup však vyžaduje od posluchače znalost původní africké hudby. Jako průvodce doporučuji vynikající knihu Vlastislava Matouška „Rytmus a čas v etnické hudbě“ s přiloženým CD, které je ilustrací k samotnému textu.
Matoušek poukazuje především na náboženskou a rituální stránku hudby. Ustálené rytmické vzorce odtrhávají posluchače od standardního vnímání času, uvádějí jej v bezčasí a navozují kolektivní trans, který je velmi efektivně členěn pomocí vpádů jiných nástrojů, zvuků či momentální změnou rytmu. Toto pojetí hudby odkazuje k ornamentice, je stejně jako ona spojeno s předem danými motivy, které se rytmicky objevují, spojují do řetězců či ploch, a jak jsem však výše podotkl, hudba nemá primárně dekorativní funkci, ale stává se podkresem, společníkem a nástrojem obřadu či rituálu.
A právě v opakovanosti rituálu se objevuje její další rozměr v daleko delším časovém měřítku, kdy se rytmicky střídají různé rituály se svou vlastní hudbou. Toto evropské hudbě zcela cizí pojetí časovosti je zcela zásadní právě na třetím albu italských Mombu a odlišuje ho tak od dvou předchozích, které přece jen vsázely na známější hudební a rytmické vzorce.
„Niger“ je iniciačním rituálem, rituálem přechodu k dospělosti tohoto dua. Do tradičního rytmického vzorce vnáší své vlastní nápady, bojuje, křičí, vřeští, snaží se uzurpovat si své místo na slunci a pozici v kmeni, aby nakonec nalezlo syntézu s původním vzorcem. Nezapadlo do něj, ale dokázalo v něm svébytně existovat a být součástí celku. A to i přes všechnu svou nekompromisnost, neústupnost a radikalitu.

MOMBU
Luca T. Mai po konci oceňovaných Zu dlouho neotálel a spolu s bubeníkem Antoniem Zitarellim založil duo Mombu. Od listopadu 2010 stihli vydat tři plnohodnotná alba: „Mombu“, „Zombi“ a letošní novinku „Niger“. Všechna alba se nesou v duchu kombinace jazzu, hard/grindcoru a afrických motivů.
Eponymnímu debutu „Mombu“ by z tohoto originálního žánrového mixu nejlépe seděl přívlastek jazzové, na následujícím albu „Zombi“ pak převládají prvky hardcoru s jemnou příměsí grindu. Na „Niger“ tak zbývají africké motivy. A je tomu skutečně tak.
Mombu zahrají 31. března v Praze spolu s Depakine Chrono a Tosiro.

Jiří Janík experimentálním jazzovým odnožím příliš neholduje, a tak se dosud nesetkal ani s tvorbou Mombu. Na desce „Niger“ však objevil natolik uhrančivou magii, že by ho pravděpodobně proklela animistická božstva, pokud by dal desce méně než 8/10.
S tím, jak se léty postupně prokousávám hlubinami různých subžánrů, stává se čím dál tím sporadičtějším jevem, že objevím něco, co by mě svou originalitou, ba skoro obskurností posadilo do křesla a roztáhlo mi zornice. Aktuální desce italské kolaborace Mombu se to ovšem povedlo – a to tak, že bych dokonce neváhal ji zvídavým posluchačům doporučit minimálně jako kuriozitu. Jestli však věnujete desce jeden poslech nebo patnáct, toť otázka.
Vzpomínám si, jak mě poprvé fascinoval satelitní snímek, na kterém se temné vody Rio Negro vlévají do světle kávové řeky Amazonky. Deska „Niger“, jak již název napovídá, ovšem posluchače zavádí do Afriky – a ukazuje, že černý kontinent může být mnohdy tím nejbarevnějším. V hudbě Mombu se totiž střetává několik zdánlivě nesmísitelných žánrových proudů. Zběsilí grindcoroví čerti neúprosně šijí rakví s ebenovým víkem doom jazzu po vzoru starších alb Bohren & der Club of Gore. Zšeřelou oblohu rozjasňují pestré ohňostroje avantgardního jazzu a vzduchem víří podmanivé rytmy afrobeatu.
Celá tahle kreativní kombinace je umocněna ještě tím, že stojí prakticky na dvou nástrojích – saxofonu a bicích. Na první poslech se nejedná o zrovna jednoduše sežvýkatelnou souhru, ovšem mezi oběma hudebníky buď funguje natolik podprahová, neřkuli šamanská alchymie, nebo umí skládat natolik chytře a mazaně, že si i zprvu rozpačitého posluchače mohou získat. Kombinace někdy až mathcorově repetitivních struktur s individuálními vyhrávkami obou muzikantů funguje překvapivě dobře a oproti původním obavám se nakonec nejedná o nějaký stěží poslouchatelný experiment. Jinými slovy – nemusíte se zrovna rochnit v nejbizarnějších nahrávkách Johna Zorna, abyste si desku užili, naopak – pokud se vám líbí třeba Ephel Duath, s Mombu byste neměli prohloupit.
Slovo „Niger“ ve mně donedávna evokovalo pouze řeku, jež dala jméno zemi, ze které mi nějací hodní pánové s divnými jmény pořád nabízí přes mail diamanty. Vjemy z novinky Mombu jsou ovšem o mnoho silnější. Neobvyklý hudební zážitek vyvolávající nezvyklé, i když ne vždy zcela pohodlné pocity – toť dobrá vizitka pro dva Afrikou uhranuté Italy, není-liž pravda?