Jedna pro dva: Modern Day Babylon – The Manipulation Theory

Na podzim 2010 vymyslel Tomáš Kouřil rubriku, v níž by se na jedno a totéž album dívali dva redaktoři. Jeden fanoušek či znalec žánru a druhý neposkvrněný, konfrontovaný s daným interpretem poprvé. Jeden, který ví, do čeho jde. Druhý, který se v daných vodách koupe poprvé a neví, co ho čeká. Jedna deska pro dva redaktory. Jedna pro dva.

I český djent stojí za poslech, shodují se Petr Korál a Ladislav Oliva a shodně kvitují, že tuzemská obdoba aktuálně oblíbeného žánru na sebe nejenže nedala dlouho čekat, ale působí též nenuceně a srovnatelně se zahraničními vzory.

Petr Korál sice djent ani zdaleka nepovažuje za bůhvíjak převratný vynález v dějinách metalové hudby, nicméně má rád technickou a invenční hudbu a váží si našinců, kteří sledují, co se děje za humny, bez ohledu na případný komerční dopad. „The Manipulation Theory“ dává 8/10.
Co je to moderní metal? Už jsem k smrti unaven záplavou tuctových metalcorů a deathcorů, ba začínám vůči nim trpět alergií. Ale ač nemám v oblibě slovo djent a navíc si moc dobře uvědomuji, že bez Meshuggah by žádný djent nikdy nebyl (a že tedy nejde o bůhvíjak revoluční „objev“), v tomhle případě o moderní a navýsost aktuální záležitost skutečně jde. A pokud do této škatulky zahrnu Modern Day Babylon, tahle teplická skupina je nejen pro mne příjemným důkazem popření jedné obecně proklamované skutečnosti. Totiž že čeští muzikanti jsou vždy sto let za opicemi – přesněji řečeno několik roků za děním v zahraničí. Ovšem nejen proto doporučuji tomuto albu věnovat maximálně zvýšenou pozornost.
Brutálně podladěné kytary a složité, občas téměř nespočitatelné (poly)rytmické vzorce, z nichž jde posluchači závratným způsobem hlava kolem, ovšem nezřídka i vysoce melodické, téměř chytlavé pasáže – to je djent v podání MDB. Tenhle působivý kontrast vytváří ve skladbách napětí a zdravý neklid, takže člověku ani nepřijde, že v nich cosi chybí: zpěv. Tedy vyjma bonusové verze songu „Shivers“ nazpívané hostujícím Zdeňkem Lipenským. Ano, „The Manipulation Theory“ je totiž jinak čistě instrumentální počin! Jednotlivé kompozice jsou protkány nápady, neustále se v nich něco děje a místy na vás vybafnou i bezmála genialitou zavánějící momenty, jako je třeba jazzem načichlá pasáž ve zmíněné „Shivers“. MDB – zatím – nemají tak vražedný sound jako srovnatelné cizí kapely, přesto jsem po dlouhé době byl upřímně nadšen nějakou mladou českou formací a těším se na její další vývoj. Ať už bude se zpěvákem, nebo bez něj.

MODERN DAY BABYLON
Modern Day Babylon byl původně one man project kytaristy Tomáše Raclavského, který téměř komepletně sám nahrál i debutové CD „The Manipulation Theory“ vydané na podzim loňského roku. Dnes už jde o regulérní skupinu, jež důkladně provětrala poněkud zatuchlé prostředí zdejší progresivní metalové scény (progresivní ve smyslu moderní a hledačské, nikoliv vyznávající principy stylu poněkud nelogicky označovaného jako prog metal).
Důkazem je nejen zmíněné album, ale také jeho ocenění cenou Objev roku v anketě Břitva 2011, předskakování americkým věrozvěstům žánru-nežánru zvaného djent, souboru Periphery, v únoru v pražském Rock Café nebo pozvání na United Kingdom Tech-Fest, který proběhne v červenci v britském Altonu a MDB tam budou sekundovat dalším „hyperaktuálním“ formacím jako jsou TesseracT, Monuments aj. MDB se na scéně objevují krátce poté, co metalovým světem začaly hýbat právě kapely jako Periphery, TesseracT či Animals As Leaders, které určitým způsobem rozvíjejí a posouvají „odkaz“ geniálních Švédů Meshuggah. I v tom mají oproti domácí konkurenci nemálo plusových bodů navíc.

Pokud se Ladislav Oliva k takzvanému djentu dosud nedostal, pak rozhodně nikoliv proto, že by jej záměrně pomíjel, ale pouze z toho důvodu, že sleduje hlavně českou scénu, kde tento styl zatím téměř nikdo další nehraje, a jestliže ano, tak o sobě nedal výrazněji vědět. V domácím rámci zřejmě prvnímu výraznějšímu djentovému počinu Oliva dává 7/10.
Modern Day Babylon, teplický projekt donedávna jednoho muže, a to kytaristy Tomáše Raclavského, právem sklízí četná uznání za tuzemsky průkopnický pokus o šíření nového žánru. Pokud lze pojmem mathcore častovat cosi podobného, ale přece jen trochu jiného, pak v případě djentu, kombinujícího kytarovou tvrdost a technickou složitost s ambientními a elektronickými prvky, lze vysledovat o něco vyšší souznění s metalovou subkulturou, respektive jejím progresivnějším křídlem.
Nakolik se domácí djentový klon kvalitativně liší od světových předobrazů, autor recenze žel neumí posoudit, neboť od Animals As Leaders, Meshuggah ani Periphery nikdy v životě neslyšel ani jednu vteřinu, intuitivně ale tuší, že Raclavský si počíná na úrovni sice nikoliv geniální, přesto se zlehka přibližující. Mnohé pasáže znějí zvukově či instrumentálně skvěle, v půlhodinové konstelaci, považovatelné za delší minialbum, však zároveň inklinují k pocitu určité výrazové plochosti a monotónnosti. Protagonista nahrávky tedy patrně obstojně napodobuje to, co má rád, nejspíš do toho nevnáší mnoho osobitého a prozatím mu schází větší skladatelská invence, v rámci tohoto snažení si ovšem vede natolik vyspěle a suverénně, že nutí k pochvale.
A jestliže se shluk masivních a zcela dominujících kytarových stěn časem promění v silnější a vzájemně odlišitelnější skladby, bude ještě lépe. Personálně rozšířená sestava souboru by mohla být zárukou toho, že se to podaří. Zřejmě ani nebude třeba žádného zpěvu, protože v poslední věci hostující vokalista není žádnou zvláštní přidanou hodnotou.