Jedna pro dva: Maserati - Maserati VII

Na podzim 2010 vymyslel Tomáš Kouřil rubriku, v níž by se na jedno a totéž album dívali dva redaktoři. Jeden fanoušek či znalec žánru a druhý neposkvrněný, konfrontovaný s daným interpretem poprvé. Jeden, který ví, do čeho jde. Druhý, který se v daných vodách koupe poprvé a neví, co ho čeká. Jedna deska pro dva redaktory. Jedna pro dva.

Čas od času se stává, že „neposkvrněný“ redaktor podlehne díky rubrice Jedna pro dva kapele, která by ho jinak třeba minula. Což může být tím nejlepším doporučením. Před jejich pražským koncertem se ze své nové lásky vyznává Ondra Komárek a potěchou nešetří ani Jiří Janík.

Jiří Janík postupnou proměnu Maserati z postrockových pěšáků v kosmické dobrodruhy kvituje s povděkem a novému albu dává zasloužených 7/10.
Maserati patří mezi ty chytré pasažéry, kteří opustili potápějící se postrockový parník ještě předtím, než definitivně uvízl v mělčinách stereotypu, a začali plavat odlišným a dobrodružnějším směrem. Od vydání třetí studiovky „Inventions for the New Season“ čím dál tím více koketují s elektronikou po pravici a psychedelickým rockem po levici – a aktuální album nazvané prozaicky „Maserati VII“ (byť tedy ani po opakovaném průletu diskografií netuším, jak se propracovali zrovna k sedmičce) nasvědčuje tomu, že se z laškování nadobro stal pevný a osobitý svazek.
Postrock si s elektronikou vcelku rozumí, toť věc všeobecně známá a doložitelná stohy příkladů. Narozdíl od takových 65daysofstatic, kteří své skladby rozrušují a znova lepí za pomocí prvků idm a glitche, Maserati se již na předchozím albu „Pyramid of the Sun“ zhlédli v pravověrném, sedmdesátkovém, bezpřívlastkovém discu. Máničky se mohou plácat smíchy do zaštupovaných kolen džínsů jak chtějí, ale Maserati umí s žánrem neoddiskutovatelných hudebních i estetických kvalit pracovat skutečně na výbornou a ukazují, že ani muzika s výrazným podílem kytar nemusí nutně tepat v rytmu dvojšlapky.
Na druhé straně rovnice pak máme to, co zbylo z rockového projevu kapely – a stejně jako se v případě elektronických prvků vozí Maserati na retro řetízkáči, i kytaristé jako by se inspirovali spíše u starších a zaprášenějších jmen space rocku, psychedelic rocku, krautrocku a podobných odnoží. Nablýskané a třpytivé pozlátko tanečního parketu se snoubí s dlouhými zasněnými pohledy vstříc noční obloze. I názvy skladeb jako „Solar Exodus“ či „Lunar Drift“ upomínají na to, že Maserati čerpají z dob, kdy byla fascinace prozkoumáváním vesmíru nedílnou součástí kulturního povědomí. Koukám ještě pořád na diskokouli, nebo už to je Jupiter? Kosmický mejdan nabírá obrátky a blízká setkání třetího druhu jsou v praxi často jen dotekem siluet v husté, stroboskopy problýskávané mlze.
Písně na „Maserati VII“ jsou obecně vcelku podobně poskládané – a byť by je člověk neoznačil rovnou za schematické, těžko budete na desce vyzdvihovat nějaký individuální hit. Jako celek však „sedmička“ funguje velmi dobře. I na kosmickém mejdanu se najdou chvíle, kdy budete mít chuť odskočit si na bar nebo si zatelefonovat, ale k návratu se nebudete muset dvakrát nutit. Noc je ještě mladá – a pořád bude.

MASERATI
Instrumentální kvartet se dal dohromady na počátku minulé dekády v Athénách – avšak nikoli ve starobylé řecké metropoli, nýbrž ve stejnojmenném městě v americké Georgii. Po dvou svépomocí vydaných nahrávkách a řadě splitek se jim v roce 2007 povedlo prorazit albem „Invetions for the New Season“. V roce 2009 se musela kapela vypořádat s tragickým úmrtím původního bubeníka Jerryho Fuchse (video), nicméně svou činnost neukončili – a to k potěšení všech, kteří si umí vychutnat zajímavé fúze rockových a elektronických subžánrů.

Ondra Komárek se vášnivě zamiloval na první poslech, „Maserati VII“ nikdy neopustí a dává jí 9/10.
Až nezbude žádná další hudba k objevování, nezbude už nic. Hledání nové hudby se pro mě stalo jedním z důležitých aspektů kvalitního a uspokojujícího žití. Mívám svá specifická období, kdy se mé nálady a chutě koncentrují do určitých žánrových vod, v kterých se rochním, bádám a raduji. Teď se oddávám období spíše nemetalovému s důrazem na emocionální a atmosférické zážitky, cítím potřebu být hudbou pohlcen a ovládán.
O Maserati jsem se prvně doslechl před necelým půlrokem od kolegy Brutusáčka, leč k prvnímu poslechu jsem se dostal až v souvislosti s chystaným koncertem v Praze. A onen první zážitek bych mohl bez uzardění označit jako lásku na první poslech, jakkoli klišovitě to může znít.
Za relativně krátkou dobu, kdy náladově univerzální „Maserati VII“ intenzivně poslouchám, jsem si prošel širokou škálou nálad a duševních rozpoložení, ale nenašel přitom takový stav, kdy by mi tato hudba neseděla. Právě její líbeznost a nádhera mne dokáží při smutku rozveselit, ve vzteku uklidnit a v radosti ještě více potěšit. Na jednu stranu se stále něco děje, motivy se postupně rozvíjejí, prolínají a zase zanikají, ale ve všem tom klidu se vlastně zároveň nenajde výrazněji odpočinkové místo. Citlivé změny v kompozici a neustávající tempo však neruší, nerozptylují. V albu i kapele jsem tak našel ideální hudební kulisu pro dlouhé hodiny trávené při práci, stejně jako muziku k lepšímu usínání či podkres pro další aktivity, kdy ticho není žádáno.
Dojem podmanivosti je možná způsoben mou neznalostí dřívější tvorby, i když i na tom usilovně pracuji, ale doposud jsem nenašel slabšího místa. Nápadů mají pánové mnoho, ale zřejmě díky značným zkušenostem a také díky neméně vyvinutému smyslu pro kompozici je dávkují přiměřeně, nenuceně a především funkčně. Materiál tak není přeplácaný, naopak mne nepřestává překvapovat svou vyvážeností se zaměřením na detail. Jemné nuance v podobě samplů mají v rámci desky nezanedbatelnou sílu. Kolikrát jsem se přistihl, jak se zavřenýma očima propadám onomu kouzlu, tělem mi prochází klid a dostávám se do tolik potřebného stavu harmonie a vnitřního uspokojení.
I když Maserati umí v některých pasážích přitvrdit, projevuje se to spíše intenzitou výsledného zážitku, nikoliv agresí. Deska je v jádru jednoduše hodná, milá a přívětivá, což je v rámci mnou poslední dobou poslouchaných kapel, které zasahují především tu temnější a znepokojivou stránku mého já, vítané a žádané. Láska na první poslech trvá a věřím zde v něco vážnějšího, ve vzájemné pouto, které nevymizí, ale bude se časem vyvíjet, prohlubovat a utužovat.