Jedna pro dva: Marduk – Serpent Sermon

Na podzim 2010 vymyslel Tomáš Kouřil rubriku, v níž by se na jedno a totéž album dívali dva redaktoři. Jeden fanoušek či znalec žánru a druhý neposkvrněný, konfrontovaný s daným interpretem poprvé. Jeden, který ví, do čeho jde. Druhý, který se v daných vodách koupe poprvé a neví, co ho čeká. Jedna deska pro dva redaktory. Jedna pro dva.

V rubrice Jedna pro dva jsme takto žánrově průzračnou kapelu ještě neměli. Co noví Marduk nabízí jejich fanouškovi a čím mohou zabodovat u posluchače, který je nevyhledává?

Tomáš Kouřil se v black metalu rochní moc rád, neméně pak v klasických i novějších albech Marduk. A nakonec i v tom nejnovějším. Přestože „Serpent Sermon“ starší sourozence nepřevyšuje, dává mu 7/10.
I na nové desce se Marduk drží poctivého blacku postaveného na hutném, zřetelném zvuku, téměř neustálém náporu extrémně rychlých bicích a morově-válečné atmosféře, byť tentokrát mírně utlumené. V očích posluchačů jiných žánrů mohou být lapeni ve smyčce stále stejné muziky, neboť jinou než zmíněnou polohu (s přeléváním k jedné či druhé straně mince) prakticky neznají.
Pro aspoň trochu zapáleného fanouška však znamenají studnici kvalitního žánru, až na pár zaváhání špičkového. Dosáhli skoro stejných piedestalů jako jiné kultovní skandinávské kapely, aniž by na rozdíl od mnohých z nich uhnuli ze žánrových zvyklostí. A stále stejnou písničku od nich slyšíme jen zdánlivě, i do tvorby tak striktně orientované kapely se totiž alespoň v náznacích promítají vnější vlivy.
I když Marduk stále drtí silou sobě vlastní, naturel alba jako celku není tak intenzivní jako dříve a „Serpent Sermon“ zní vedle předešlých desek méně naléhavě. Projevuje se to na místy trochu nevýrazném vokálu a především zvuku kytar přibližujícím se (berme s velkou rezervou) současným neutrálněji laděným postblackovkám (viz Waning).
„Serpent Sermon“ tak po stránce zvuku nefunguje coby fetiš a vedle alb typu „ROM 5:12“, „Plague Angel“ nebo EP „Iron Dawn“ trochu postrádá ksicht. Vše tak stojí spíše na samotných muzikantských nápadech, přičemž v tomto směru není album vyrovnané.
Nejméně jedna třetina by se dala vyhodit, jde o totiž o rutinu, část další tvoří vydařené, lehce nadprůměrné skladby, kde se podařilo vymyslet i nějaký ten motiv, a jen jedinou třetinu představují vynikající kusy zarývající se do paměti: „Messianic Pestilence“, fantasticky gradující nářez vzbuzující chuť vzít na rameno ne rádio, ale Panzerschreck, rockově šlapající „Into Second Death“, labužnicky zvrácený „M.A.M.O.N.“, z něhož v závěru kromě obvyklé blackové přímočarosti čiší i malinkatý kus disharmonického hnusu á la Deathspell Omega a „World of Blades“ nádechem jemňounce podobná Primordial.
Tyto skladby jednoznačně táhnou celou desku, ale i tak se ocitám v nevděčné situaci, kdy oblíbená kapela vydává album skvělé jen napůl. Takže co teď? Nevím, ale když jej poslouchám už alespoň po dvacáté, nemám vlastně proč ohrnovat nos.

MARDUK
Spory mezi fanoušky Marduk se často týkají toho, zda bylo lepší období, kdy v kapele na pozici vokalisty působil Legion, či nynější, s Mortuusem. Tak či onak ale i škarohlídi nezpochybňují přinejmenším skvělé řemeslné kvality kapely patřící už mezi klasická blackmetalová jména, pouhé řemeslníky daleko překonávaje. Marduk zcela dokonale propojili hudbu a celkový koncept: hereze, středověké, gotickými kulisami zvýrazněné anti-sakrálno, atmosféra morové zkázy a druhá světová válka, to vše slité dohromady s agresivní, jednolitou, ale mnohdy v rámci žánru i velice nápaditou a ve stylu švédské školy především hutnou, nikoli garážově skřípající muzikou, která oproti norským kapelám staví více na síle a mohutnosti, než na pomalé depresi.

Jirka Jakoubě je v black metalu hostem svátečním, v případě „Serpent Sermon“ tušil a vytušil, avšak nadšením nezčernal a dává 6/10.
O mně je známo, že prakticky neblackuji. Dřív v tom možná byla nějaká žánrová opatrnost a teď už zas jistá multižánrová zmlsanost. Jenže zbytečným hudebním předsudkům jsem již dávno pustil žilou, a když se naskytla možnost na malé ave satanas u párku s hořčicí, černota dostala moje požehnání.
A hned zprvu musím přiznat, že je mi „Serpent Sermon“ přesně tím, co jsem od desky čekal – stylově příkladnou inkvizicí limitovanou i povznášenou značnou výrazovou předvídatelností. Něco jako ten „tradiční norský“ na švédský způsob aneb rubání pekelníků na (pr)ověřených blackmetalových báních.
Všechno to do sebe zapadá, těch pár akordů tam sedí a nenávist je tak krásně syrová, až by ji jeden klidně nazval bizarní vášní. Marduk jsou i v té mé předvídatelnosti veskrze kompaktní, ovšem pro pocitovou komplexnost mi v celku chybí nějaké výrazné styčné body, něco, čeho bych se mohl chytit nad rámec standardů (ne, opravdu nechci použít slovíčko klišé). Možná snad trošku víc epická, atmosférická „World of Blades“ nebo bonusová „Coram Satanae“, kde mi ten nosný motiv v úvodním intru neustále připomínal nezaměnitelnou „Alma Mater“ od Moonspell.
Kdybych to měl nějak smysluplně uzavřít, řekl bych, že věřím autentičnosti a přímočarosti téhle desky, v dojmech si však od sebe držíme taktní odstup. Na jednu stranu vím, že vracet se nejspíš nebudu, na druhou k tomu ale nemám zásadnější důvod. Má-li tedy blackové peklo svůj nomen omen, pak mi aktuální Marduk nabídli letmé vítězství formy nad obsahem, bez kompromisů, bez překvapení.