Jedna pro dva: Malignant Tumour - Overdose & Overdrive

Na podzim 2010 vymyslel Tomáš Kouřil rubriku, v níž by se na jedno a totéž album dívali dva redaktoři. Jeden fanoušek či znalec žánru a druhý neposkvrněný, konfrontovaný s daným interpretem poprvé. Jeden, který ví, do čeho jde. Druhý, který se v daných vodách koupe poprvé a neví, co ho čeká. Jedna deska pro dva redaktory. Jedna pro dva.

Ostravským Malignant Tumour se podařilo přesvědčit okolní svět (či přinejmenším jeho z hardcoru a metalu vzešlou část), že hlavním městem republiky není Praha, ale jejich rodiště. Mimo jiné nad tím, jak dlouho taková nadsázka může fungovat, se pozastavují Jan Hamerský a Ondřej Komárek.

Jan Hamerský zná Malignant Tumour už z doby, kdy se tuzemskou scénou teprve začal vážně zabývat, a ani po poslechu nového alba se k nim znát nepřestal. „Overdose & Overdrive“ dává 7/10.
Letmá cesta jejich playlistem na Bandzone proti proudu času sice nedává odpověď na otázku, jestli má v jinak vesměs politicky angažovaném prostředí crust punku nebetyčné blbnutí svoje místo, zato jasně ukazuje, že i jinak konzervativní chachaři se vyvíjet nepřestali.
Pojem „rozvoj“ ale berte se stejnou rezervou jako efektní bláboly typu: „Malignant Tumour zůstali nadále pevně rozkročeni nad Rubikonem dělícím bezmeznou oddanost odkazu Motörhead od jeho bohapustého zesměšňování.“
Malignant Tumour se rozvíjejí zvláště po formální stránce. Doby, kdy jejich nahrávky zněly, jako by byly pořízeny o polední pauze v útrobách důlního díla, už jsou asi k nelibosti těch nejnatvrdlejších HC puristů nadobro pryč. Zvuk se třeba od dob „Burn in Hell“ projasnil, přiostřil a přibylo i zvládnutých a jistě ne nadbytečných sólíček a vyhrávek.
„Nádorové“ na rozdíl od mudrlanta Tarantina ale nadále odolávají nutkání své okouzlení pokleslými hudebními formami ospravedlňovat vzletnými úvahami. Bez uzardění podobně postiženým fandům a pisálkům podávají na léty (prověřených/odrbaných) riffech jednu pitomou říkanku o sexu, chlastu a rock'n'rollu za druhou a kupodivu jsou obě skupiny v zásadě naprosto spokojené.
Aby ne. Album je dlouhé tak akorát, aby si ho člověk s chutí pustil znovu, riffy s jasnou severskou patinou vyloženě svádějí k pohazování hlavou a chlapáckému pózování s kytarou, a co je hlavní, ani potom, co dotyčný podlehne a je při takové onanii přistižen in flagranti, mu není stydno a ještě na tváři vyloudí nablble slastný výraz. Inu „když děláte svou práci poctivě, lidé to ocení...“

MALIGNANT TUMOUR
„Ostrafská mlátička“ Malignant Tumour, fungující již od roku 1991, má za sebou velmi pestrou minulost. Název souboru zůstává jediným pozůstatkem nejstarší éry, kdy se pánové pod vlivem Carcass věnovali grindcoru a chorobně patologickým tématům, od nichž posléze zamířili do spíše politických vod v duchu Agathocles. Drtivá většina grind-mince-crustové tvorby tehdy byla šířena na kazetách nebo sedmipalcích, hojně vycházejících ještě také v době, kdy hlavní protagonista Bilos na nějaký čas zamířil do Nizozemska a zde se obklopil místními spoluhráči. Přestože kapela dosáhla v rámci žánru mezinárodního věhlasu, po návratu domů a zformování nové sestavy nastal překvapivý a původními příznivci rozdílně přijímaný posun k zábavnému rokenrolu ve stylu Motörhead. Členové souboru úspěšně započali hru na „the biggest band“, začali natáčet videoklipy a dosáhli nejen zvýšené popularity, ale rovněž úspěchů v cenách Anděl či Břitva. Minimálně v evropském měřítku jsou nadále pojmem, přesto nemůže být divu, že z hardcorové a grindové subkultury se posunuli spíše do té metalové a svým sebevědomě velikášským přístupem dokázali rozdělit posluchače na nadšené obdivovatele a naopak nesmiřitelné odpůrce.

Ondra Komárek se v současnosti čvachtá v naprosto odlišných hudebních vodách, proto na Malignanty hledal tu správnou chuť a náladu docela dlouho. Výsledkem nikterak ohromen nebyl, ale jak od živého vystoupení, tak od poslechu pod vlivem alkoholu si slibuje mnohem výraznější zážitek. 6/10.
Malignant Tumour jsem vždy bral jakožto takové české Motörhead, jako kapelu, kterou si sám od sebe nepustím, avšak na festivalech si ji bez problémů s pivem v ruce poslechnu. Pánové jsou bezesporu zkušenými hudebníky a navíc to umí dobře prodat, o čemž svědčí jak jejich tuzemská popularita, tak i poměrně zvučné jméno, které si na scéně tvrdě a poctivě vydobyli.
Z nové desky je cítit vynaložení značného úsilí do produkce, zvuk je správně špinavý, přesto však znějí jednotlivé nástroje díky zdařilému mixu čitelně a jasně. I když by šla právě produkce popsat hláškou z Jurského parku „na ničem jsme nešetřili“, není sama o sobě samospásná. Ani po mnohých posleších jsem bohužel na albu nenašel žádný výraznější moment, který by upoutal mou pozornost, vryl se mi do paměti a já si ho následně oblíbil.
Snad až na závěrečnou skladbu „Final Delirium“, která se v podobě outra natolik vymyká celému vyznění desky, že jsem se několikrát přistihl, kterak kontroluji přehrávač a v něm vložený disk. Texty skladeb jsou veskrze konvenční, občas humorné, ale jejich obsah mne nikterak neoslovil. Stejně jako z celého alba, i v samotných textech jsem postrádal více na první poslech rozeznatelné nadsázky.
Ač jsem se opravdu snažil, nedokáži se zbavit dojmu, že se kapela bere až moc vážně a ta uvolněnost a rozjařenost, kterou bych od alba čekal, se někam vytratila, nebo mi zůstala úspěšně skryta. Crust'n'roll by měl být dle mého skládán a tvořen především k pobavení a pohopsání, k čemuž určitě „Overdose&Overdrive“ poslouží hlavně v živém podání, ale při domácím poslechu jsem se moc nebavil. Možná kdyby se stopáž podařilo udržet pod půl hodinou, nezněla by mi deska tak vláčně a roztahaně, lépe by ubíhala a byla vůbec zábavnější.
Můj názor na album tak zlepšil až blížící se Obscene Extreme a s ním spojená chuť na podobné žánry. Pokud se mezi chlapy říká, že po pěti pivech je každá princezna, tak já mohu s klidem říci, že po pěti pivech bude i tato nahrávka mnohem svěžejší a zábavnější.