Jedna pro dva: Kyklos Galaktikos – Mezi lovci mezer

Na podzim 2010 vymyslel Tomáš Kouřil rubriku, v níž by se na jedno a totéž album dívali dva redaktoři. Jeden fanoušek či znalec žánru a druhý neposkvrněný, konfrontovaný s daným interpretem poprvé. Jeden, který ví, do čeho jde. Druhý, který se v daných vodách koupe poprvé a neví, co ho čeká. Jedna deska pro dva redaktory. Jedna pro dva.

K výraznějším názorovým různicím, jako v případě dychtivě vyhlížené novinky Kyklos Galaktikos, v rubrice Jedna pro dva kupodivu dochází zřídka, ale stávají se. Tentokrát ale skutečně odborník žasl, zatímco laik se jen divil.

Když Vojtěch Hněvkovský nedávno dělal s Kyklos Galaktikos rozhovor, říkal jim, že vůbec nezávidí tomu, kdo bude jejich novou desku recenzovat. To ještě nevěděl, že mluví o sobě.

Kapela mi říkala, že to není deska do auta. Tak jsem si ji zpočátku začal pravidelně pouštět po cestě do práce a v zácpě na Letné jsem přál ostatním řidičům, aby ji slyšeli taky. Nejdřív ze škodolibosti a pak prostě jenom proto, že si to zaslouží.
Na albu „Mezi lovci mezer“ nalezneme zvukově bohaté koláže, skládající se vesměs z příjemně agresivních zvuků, měnící se rytmiku, kterou ale kapela šetří, a deska tak spíš od začátku do konce probublává, s pár výbuchy v průběhu. Už na první poslech zaujme svojí celistvostí, která ale vychází z poměrně těkavého, depresivního materiálu. Album lze vyslechnout na první nádech se zaujetím, aniž by něco výrazněji nadchlo, a právě to nutí poslouchat ho znovu a znovu. Pak zjistíte, že z něj běhá mráz po zádech.
Po úvodní „Tragédii II“ a trochu kýčovitě uchopeném „Nemehlu“ je tu track s názvem „Válečný zpěv“, který je napěchován tolika nápady, že spousta elektronických projektů a skupin by s nimi vystačila na celou dekádu. „Válečný zpěv“ je nejstresovějším a zároveň nejhumornějším kouskem na albu. Klidně mohl sloužit jako samostatné EP a pro mě osobně je nejzajímavějším počinem Kyklos Galaktikos vůbec. Ve spojení s nejvýraznější skladbou „Tragédie I“ a s nejagresivnějšími „Výry“, které následují, pak „Mezi lovci mezer“ svým dalším obsahem jakoby dohrává, což je škoda. Album zde doplácí na přehnanou koncepčnost a dlouhou stopáž, kvůli níž se druhá polovina jen těžko uchopuje. Přitom věci jako „Sláva“ nebo „Orloj“ hudebními, hlavně zvukovými, nápady přímo přetékají.
Atmosféru zde často navozují zvuky připomínající z dálky se blížící monstra (stroje) a neštěstí, dětský hlas v ozvěně nebo dětský hlas útrpně zpomalovaný či zkreslený. To je prvek, který funguje a vždycky fungovat bude. Oproti předchozímu albu „Osa dobra“ Kyklos víc zapojují zpívané prvky, často dost kýčovité, a prezentují se velice precizním a přesným rapem, který při hlasitějším projevu udivuje neuvěřitelnou úderností Jana Buriana i Jaroslava Hrdličky. Naproti tomu přehlednost struktury skladeb a celková melodičnost a vtipnost se vytrácí.
Samostatnou kapitolou alba jsou velice povedené texty, které často z hudby (nebo spíš z ruchů) jenom na chvíli vyplují a zase se ztratí. Je zde několik silných sloganů, jako „bez války není stability“, „důchod už se blíží, tak jdi mu vstříc“ nebo kontroverzní „zvedněte ruce a udělejte hail“ či „Ó, velký otče, ó, otče otců, hledám svého nepřítele a až ho najdu, zabiju ho“.
Album ale prostřednictvím textů především vypráví příběh, který se ve světě už tolikrát stal, možná se právě teď děje a zase se stane znovu. Hrozba násilí, neporozumění, válek a bojů o moc je stále aktuální. Nebo je všechno jenom konspirace? O co komu jde? Kdo je na dobré straně? Kdo je oběť a kdo iniciátor zla? Kapela s neurčitostí a s pár konkrétními odkazy uvrhá posluchače do uvědomění si toho, jaký je svět ve skutečnosti hrozný a odpudivý. Jenomže každý jsme jeho součástí. Žádné východisko od „Mezi lovci mezer“ nečekejte. Čekejte jen, že pokud si ho pustíte poprvé, nebude to naposled. Ten příběh se stále opakuje. Znovu a znovu.

KYKLOS GALAKTIKOS
Kyklos Galaktikos krystalizují vydáním prvního alba „Osa dobra“ (2011) kolem Jana Buriana ml. , Jaroslava Hrdličky a Johany Matouškové. Tu z osobních důvodů pozvolna střídá Michaela Švédová, která už je na právě vydaném albu „Mezi lovci mezer“ (label Polí5) právoplatným členem a na koncertech hlavním hudebním prvkem kapely. Kyklos Galaktikos se řadí stejně jako Mutanti hledaj východisko, WWW a Vložte kočku mezi kapely, které boří struktury (nejenom) rapu a rapové hudby. Především s výše uvedenými kapelami spoluutváří scénu, která ale podle jejich slov vůbec neexistuje.

Jan Hamerský „Mezi lovci mezer“ pobyl rád, ale unést se nenechal.

Není žádným tajemstvím, že Thálie a Euterpé jsou spíš než Múzami kostnatými herkami, které za sebou od nepaměti vláčí cestou necestou rozklíženou Thespidovu káru. Jenže říkejte to jejich ctitelům, divadelníkům a hudebníkům, kterých nejenže neubývá, a ještě často přebíhají od jednoho kumštu k druhému. Nemusí být nutně řeč o Bratrech Ebenech nebo Nightwork.
Ačkoliv je jejich vazba na divadelní prostředí velmi volná, jistou teatrálností se vyznačují také Kyklos Galaktikos, kteří obdobně jako herecké skupiny kejklemi s efekty, samply, výrazem a texty takřka dokonale odvádějí pozornost od vlastních hráčských, rapových a skladatelských rezerv.
Jenže zatímco divadelní kapely sejdou z očí a myslí zpravidla, jakmile skončí vystoupení dalšího ansámblu, Kyklos Galaktikos, přestože se ani oni neštítí lehkovážnosti a vtipů plně srozumitelných pouze jejich autorům, zaujmou jak důmyslnými a neotřelými skladbami, tak propracovanou a neprvoplánovou obrazností. Dostatečně dlouho na to, aby mohli být striktně oddělení od jednorázových řachand.
Nicméně povyk kolem Kyklos Galaktikos mi i tak vychází stejně planý jako cvrkot na divadelním festivale. Aniž bych zpochybňoval, že se jim podařilo vytvořit přístupnou a zároveň poutavou desku, plkům o albu roku bych se raději vyhnul obloukem. Jednak do jeho konce ještě zbývá více než devět nevyzpytatelných měsíců. A potom jediné „Album of the Year“ v dějinách populární hudby vydali Faith No More.

fotografie: Luba Mrkvica