Jedna pro dva: How to Destroy Angels - An Omen

Na podzim 2010 vymyslel Tomáš Kouřil rubriku, v níž by se na jedno a totéž album dívali dva redaktoři. Jeden fanoušek či znalec žánru a druhý neposkvrněný, konfrontovaný s daným interpretem poprvé. Jeden, který ví, do čeho jde. Druhý, který se v daných vodách koupe poprvé a neví, co ho čeká. Jedna deska pro dva redaktory. Jedna pro dva.

Jeden z důvodů, proč jsme vytvořili rubriku Jedna pro dva, byl potenciální názorový spor posluchače, který může být vybraným hudebníkem zmlsán, s nováčkem, jemuž může přijít stejná deska osvěžující. V případě druhého EP How to Destroy Angels se to ale nestalo. Viktora Paláka štve macha, Jana Hamerského nic nenadchlo.

Viktor Palák si s Nine Inch Nails prožil hodně, nemá ale rád umělce tvořící se setrvačností. Druhému EP How to Destroy Angels dává 5/10.
Trent Reznor patří mezi nejvíce sledované osobnosti rockové scény, mimo jiné i díky zajímavé tvůrčí cestě, která někdejšího srdcerváče proměnila v žádaného skladatele filmové hudby a hollywoodskou celebritu. Zájem pak přirozeně budí i jeho projekt, který dává dokupy se svou manželkou Mariqueen Maandigovou.
„I hear the voices rise and sing – but I don't believe in anything“, zpívá se mimo jiné na druhém EP kapely, jejíž název se má nyní důsledně psát s malými počátečními písmeny a podtržítkem na konci. Uzavřenost je tak stává jedním z témat nahrávky a žel i její diagnózou. „An Omen“ totiž nejenže prozrazuje typický Reznorův rukopis posílený monotónností, jakou vyzkoušel zejména na elektronickém dvojCD „Ghosts“, ale též ukazuje, že verš „it keeps coming around again“ říká ve vší strohosti o desce víc, než by si její autoři přáli.
Z veškeré robotické práce (ovšem bez zdůrazněného chladu, což by zásadně pomohlo) tak vystupuje jediná skladba, k smutné hravosti Puscifer se blížící „Ice Age“, v níž vynikne i ledově křehký hlas Mariqueen. Tahle jedná kompozice dokáže zprostředkovat výraznější emoce, jinak se zdá, že ani dojem strojovosti, ani související chlad se zde nedaří patřičně vystavět. Fantazírování v polospánku též nelze zprostředkovat, jakkoliv může být pro spáče opojné
Na otázku, za tohle EP značí trvalejší sestup anebo je jen slabším článkem mezi debutem první dlouhohrající deskou, si odpovědět netroufám. Každopádně se obávám, že Reznor ještě nenahrál desku, ze které by byly cítit macha a tvůrčí samospád tak jako z této.

HOW TO DESTROY ANGELS
Elektronická kapela Trenta Reznora a jeho ženy se objevila v době, kdy byli k spánku uloženi Nine Inch Nails a fanoušci napjatě čekali, zda se od Reznora ještě dočkají nějaké hudby. A dočkali se EP „How to Destroy Angels“, které bylo zprvu k bezplatnému stažení. Druhé a zde hodnocené EP i nadcházející dlouhohrající debut „Welcome Oblivion“ vychází po letech Reznorova brojení proti nim u velkého labelu Columbia Records. Videoklip ke skladbě „Ice Age“ natočil režisér John Hillcoat, mimo jiné autor surového westernu „Proposition“.

Janu Hamerskému není dílo Trenta Reznora neznámé, zběžný poslech několika CD Nine Inch Nails ale za jeho ucelenou znalost vydávat nelze. „An Omen“ mu (bohužel/bohudík) umožnilo soustředit se na studium, a proto ho ocenil 6/10.
Nejprve jsem měl nutkání sled Reznorových rozhodnutí (dočasně?) ukončit projekt Nine Inch Nails, oženit se a pak začít s manželkou pracovat na jiném projektu opatřit poznámkou „Kam čert nemůže, nastrčí bábu.“ Záhy jsem usoudil, že za takový „bonmot“ by se jednak styděl i Miloš Zeman a pak by navíc neodpovídal skutečnosti ani v těch nejhrubších obrysech.
EP se od toho mála, co z Reznorovy tvorby znám už dřívějška (alba „With Teeth“ a „Year Zero“), provedením liší vlastně jen drobnostmi, a to i když uvážím, že se do projektu krom manželů zapojili další dva hudebníci (Atticus Ross, Rob Sheridan).
Dílčí prvky jako zpěv Mariqueen Maandigové, jenž Reznorův vokál doplňuje, a širší paleta nástrojů samy o sobě nejsou s to pomoci How to Destroy Angels vystoupit se ze stínu Nine Inch Nails a ani Reznor sám se podle mě o něco podobného vědomě nesnažil.
Je to pochopitelné, protože by pro něj bylo obtížné zcela změnit svůj osobitý přístup ke kompozici a v podstatě popřít sebe sama. Proto se raději soustředil toliko na vytvoření decentní a vkusné sbírky skladeb. V tomto ohledu nezklamal, jen se nemohu zbavit dojmu, že ve snaze o umírněnost výrazu zašel příliš daleko a z kompozic se špínou a vztekem přece jen vyvařil i sám sebe.
Jako by v souladu názvem alba byl Reznor sám sobě exorcistou. Uchránil zbytky svého těla i ducha před zkázou jeho vnitřními běsi, uzdravil se, ale draze za to zaplatil. Pekelná výheň, v níž koval své mistrovské kusy a která ho stravovala, vyhasla. Proto „An Omen”, byť není o nic důmyslnější než jeho předchůdci, bez patiny nadčasovosti nevzrušeně uběhne a nevybídne k dalšímu poslechu.