Jedna pro dva: Hommage à Jiří Bulis

Na podzim 2010 vymyslel Tomáš Kouřil rubriku, v níž by se na jedno a totéž album dívali dva redaktoři. Jeden fanoušek či znalec žánru a druhý neposkvrněný, konfrontovaný s daným interpretem poprvé. Jeden, který ví, do čeho jde. Druhý, který se v daných vodách koupe poprvé a neví, co ho čeká. Jedna deska pro dva redaktory. Jedna pro dva.

Pokud je cílem nahrávky, která má uctít tvorbu jiného umělce, získání pozornosti pro jeho dílo, desce „Hommage à Jiří Bulis“ se to podařilo beze zbytku. A právě se záměrem ověřit tuhle domněnku, podsunul Viktor Palák nahrávku Jakubu Grussovi.

Viktor Palák se k Jiřímu Bulisovi dostal až skrze tuto poctu, která budí důvěru už sestavou zúčastněných hudebníků. A která ukazuje setrvalou sílu Bulisovy gentlemanské a neokázalé poetiky.
Všemožné nahrávky s ambicí uctít dědictví velikánů často končí na policích v Levných knihách, případně u nezáživných přehrávek a tedy i devalvace originálních skladeb. „Pocta Bulisovi“ představuje úkaz už proto, že je kompilací, ze které se těžko vypichuje to nejlepší.
Různorodá sestava hudebníků zde v patnácti skladbách (dvě z nichž vycházejí hned ze dvou předloh) s větší či menší osobitostí interpretuje písničky, pro něž je typická lehce posmutnělá melancholie a především nijak se nevnucující životní moudrost. Právě díky různosti přístupů je patrné, jak se Bulisovým skladbám podařilo dostat ze zúčastněných hudebníků to nejlepší, přičemž někdy jejich typické znaky poznáváme na první dobrou, jindy nás může příjemně zaskočit moment překvapení. Z bažin typicky čvachtavého zvuku kapely Dva nečekaně vystupuje na povrch znělá čeština, zatímco Mucha ve své interpretaci „Neodcházej“ ukazuje své krotké já. Biorchestr ze všech nejvíce akcentuje občasnou Bulisovu poťouchlou hravost, zatímco OTK v hospodském morytátu „Radost má vždycky jen hulvát“ vydloubávají špínu zpoza nehtů a je radost u toho být.
Navzdory připomínané pestrosti nepůsobí album rozbitě, což lze chápat jako vůbec největší poklonu Bulisově poetice. Ta může zprvu působit poněkud krotce, ve skutečnosti je ale nemálo pronikavá. Pokora u něj neznamená zaskočenost, okouzlení není násilné, ale pozvolné, jeho texty se nikdy neuchýlí k jednostrannosti; moudrost, která přichází s věkem, doprovází i únava, šťastný konec se nemůže odehrát bez předešlého strádání. Stačí zapadnout do ušáku a skrze škrabavé čalounění vstřebávat všechny jeho vzpomínky.
Tři nejlepší skladby? „Radost má vždycky jen hulvát“ (OTK), „Hosté na Zemi“ (Květy) a „Vánoce za dveřmi“ (Audiofenky). Silná, a tedy lichotivá pocta od mladých hudebníků.

Jiří Bulis (1946 – 1993)
Chomutovský rodák, s brněnskými divadly Na provázku a HaDivadlo spjatý umělec, jemuž bylo vedle tvorby pro film a divadlo vlastní i skládání křehkých a velmi osobních autorských písní. Iniciátory kompilace „Hommage à Jiří Bulis“, jejíž vydání podpořila i sbírka na crowdfundingovém portále, byli umělcova dcera Lucie a frontman skupiny Květy Martin Kyšperský. Výsledná nahrávka zpracovávající sedmnáct Bulisových skladeb získala nominaci na cenu Vinyla v kategorii Počin roku 2015.



Vzhledem ke skutečnosti, že Jakub Gruss není ani filmovým, ani činoherním, ani jazzovým fanouškem, mu jméno Jiřího Bulise nic neříkalo. Díky tributní desce ovšem mohl smýt hanbu nevědomosti.
Ze své přirozené úzkostlivosti jsem se vůči „Hommage à Jiří Bulis“ ozbrojil řadou hypotéz, z nichž ta nejchutnější vypadala „vezmi dvě lžíce Dohrála hudba +1, hrst Krylových ‚Monologů‘, polovic ‚Poločasu rozpadu‘ páně Skoumala, aroma formací Republika a Obywatel G.C. a špetku raných desek Priessnitz, protřepej a osmahni na čerstvém Brně“.
V mé (stejně přirozené) nedomýšlivosti samozřejmě žádná z hypotéz, včetně té ideální, neodpovídala pravdě. A tak jsem první večery s panem Bulisem a jeho přáteli trávil v mírném rozčarování. Brouzdal jsem nahrávkou nevida dna a jistota v podobě toužebně očekávaného klimaxu jako by mi neustále unikala. Vůbec, málokteré tributní nahrávce se zadaří být skutečně celistvou a vypointovanou. Neděje se to ani zde a na vině je mnohdy divoké kočkování mladých i mladších interpretů, pro které jsem se rázem topil v pro mne cizí melodramatické závěji. Skladby jako „Na ploše ledové“ či „Vánoce za dveřmi“ se staly regulérním utrpením – spolu se „Slyšíš letět saně“ tvoří trio, které bych raději v životě nepotkal.
Přestože jsem se ale deskou několikrát prokousal s hlavou plnou otázek, je třeba podotknout, že v konečném důsledku jsem poslouchal příjemné a důstojné dílo, které má svou skrytou návaznost. Často postoupí do popředí mně blízká poetika, ukrytá kupříkladu v „Nekonečném valčíku“, zatímco „Svítá, Marie“ zase poutá neobyčejnou obyčejností a takhle bych mohl pokračovat dále. I díky nim zůstává Jiří Bulis někým, kdo je schopen stále vyprávět pro a skrze novou generaci.
Tři nejlepší skladby? „Nekonečný valčík“ (Zrní), „Svítá, Marie“ (Bára Zmeková) a „Anděl radosti“ (Bratři Orffové).