Jedna pro dva: Hogarth & Barbieri - Not the Weapon But the Hand

Na podzim 2010 vymyslel Tomáš Kouřil rubriku, v níž by se na jedno a totéž album dívali dva redaktoři. Jeden fanoušek či znalec žánru a druhý neposkvrněný, konfrontovaný s daným interpretem poprvé. Jeden, který ví, do čeho jde. Druhý, který se v daných vodách koupe poprvé a neví, co ho čeká. Jedna deska pro dva redaktory. Jedna pro dva.

Že jsou na albu Hogartha a Barbieriho emoce na prvním místě, v tom nacházejí Honza Novák a Viktor Palák shodu. A koneckonců i v tom, že se oběma muzikantům pocity daří šířit. Ponořte se do nekonečné melancholie.

Honza Novák se těší na nové Marillion a „Not the Weapon But the Hand“ je pro něho víc než chutným předkrmem. Dává 9/10.
Na první pohled se toto hudební propojení zdá trochu zvláštní, pohled do historie kapel spojených se jmény Hogarth a Barbieri však možné rozpaky odhodí stranou. Prvotní stopy vzájemné spolupráce lze hledat už mnoho let zpátky na albech Marillion, kde se producentsky realizoval frontman Porcupine Tree Steven Wilson. Mezi oběma kapelami vzniklo během let pevné pouto upevněné několika společnými koncerty. Vzájemná kolaborace pak byla jenom otázkou času.
Zajímavým z pohledu fanouška obou kapel je pak především fakt, že se jedná a propojení dvou osobností, které se vzájemně dosti liší. Extrovertní Hogarth, který v poslední době sice stále více radši experimentuje, ale přesto jeho zpěv stojí především na klasickém projevu, versus muž, kterému je improvizace a neustálé hledání rozličných poloh vlastní. Minimálně z tohoto pohledu je vzájemný počin velmi atraktivní.
Výsledek pak předčil mnoho představ a názorů. Jedná se o velmi introvertní desku, která je plná temných nálad evokujících rozličné zážitky. Hogarth dokázal již hotovou Barbieriho hudbu vstřebat natolik, že se v jeho případě jedná vlastně o první počin, na kterém se můžeme setkat s pro něho netypickou, spíše recitativní polohou. Samozřejmě lze nalézt okamžiky, kdy mu Barbieri povolí zapojit i trochu melodie („Only Love Will Make You Free“), ale jinak se jedná spíše o hudbu veskrze narativní nebo malebnou. Jako by se na svět okolo dívala skrze sklo („Lifting the Lid“) nebo z výšky létacího draka („Red Kite“).
Na první pohled se „Not the Weapon But the Hand“ jeví jako deska velmi lákavá a lze na ní zachytit množství momentů, které dokáží zaujmout s prvním poslechem. Na druhou stranu tu dominuje natolik zádumčivá atmosféra, která dokáže i přes ony zmiňované zajímavé momenty poslech spíše odložit. Na vhodný okamžik pro poslech je nutno vyčkat. Možná právě proto je každé setkání s touto deskou unikátním, zapamatovatelným zážitkem. Je důvodem, proč tato deska bez pochyb nezapadne do řady v polici, ale bude patřit mezi ty, které si člověk cení kvůli její citlivé povaze a zároveň kvůli zážitkům s ní spojených.

STEVE HOGARTH & RICHARD BARBIERI
Steve Hogarth od svého vstupu do řad Marillion neustále vyvolává rozporuplné emoce a názory. Jedni mu do dnešních dnů nemohou přijít na jméno a druhé dokázal podmanit neuvěřitelnou pílí a odevzdaností. Koncerty Marillion paří k velkým zážitkům nejen díky jeho pěveckým dovednostem, ale i díky jeho expresivnímu pojetí celého vystoupení. Je jednou z velkých osobností současné progrockové scény. Naproti němu stojí chlapík veskrze nenápadný, avšak pro svou domácí kapelu naprosto nepostradatelný. Richard Barbieri. Přestože jeho jméno nepatří ke skloňovaným, skrývá se za ním mnoho zajímavých projektů. Porcupine Tree patří k jeho plnohodnotným působištím a je jejich pevnou součástí téměř od samotného vzniku.

Viktor Palák nemá rád uplakanou muziku, ale na „Not the Weapon But the Hand“ se hranici emocionální hloubky podařilo ubránit před útoky planého bolestínství. Desce dává 7/10.
Na Steva Hogartha mám ty nejlepší vzpomínky. Na berlínský koncert Marillion jsem šel před pár lety zcela nepřipraven (co s volným večerem?) a odešel maximálně obohacen; jinak ovšem jeho kapelu nijak důsledně nesleduju. Zájem o Porcupine Tree (že je Richard Barbieri jejich členem, jsem se dozvěděl až po poslechu desky) pak u mě opadl už docela dávno. Jejich společná práce mě ovšem oslovila více, než bych čekal.
V zásadě progrocková deska odzbrojuje naprostou emocionální otevřeností a přitahuje pozornost zajímavým stylem, kdy všechny nástroje (klavír, kytary, perkuse, zpěv…) existují v jakési rovině, ze které občas vytrhává náznak silnější melodie. Ani trocha exhibic a nutkání ohromovat (symfonické prvky se drží příkladně v pozadí), zato plná kára citu pro vystavění emocionální písně. Klíčem ke snesitelnosti všeobjímající rozechvělé melancholie se zdá být to, že se při všem tom pláči autoři taky odhalují, což vše činí nejen snesitelnějším, ale i uvěřitelnějším. Díky citu, s jakým je zachyceno, se tak poselství desky jen těžko zpochybňuje.
Kňourat, aniž by z toho čišela ublíženecká sebestřednost, umí málokdo. Hogarth a Barbieri to dokážou a poklid, který jejich desku ovládne, nakonec přebije i ty nejzjevnější pravdy, kterým se tady přizvukuje. Naříkání je totiž o kus přijatelnější, pokud vychází z úst moudrých a zkušených.