Jedna pro dva: Gutalax – Shit Beast

Na podzim 2010 vymyslel Tomáš Kouřil rubriku, v níž by se na jedno a totéž album dívali dva redaktoři. Jeden fanoušek či znalec žánru a druhý neposkvrněný, konfrontovaný s daným interpretem poprvé. Jeden, který ví, do čeho jde. Druhý, který se v daných vodách koupe poprvé a neví, co ho čeká. Jedna deska pro dva redaktory. Jedna pro dva.

Dobrá, trochu si nabíháme, ale tentokrát jsme dvakrát dvěma ušima poslouchali album, jehož skladby nesou názvy jako „Šťourání v kaďáku heverem z týráku“. Jak kovaný grinder Kuba Němec, tak Honza Škop, který raději kavárny než latríny, ale píší, že tenhle gore grind stojí za pokus. Tak do toho.

Jakub Němec si o hovnech nečiní iluze, z tohoto kousku byl však příjemně překvapen. „Shit Beast“ dává 7/10.
Grindeři jsou extrémní cháska. Pokud zrovna nepranýřují v tradici původního hardcoru všechny zlořády světa, tak se rýpají třeba v hovnech, jak o tom svědčí název „Shit Beast“. Nejde o diagnózu koprofilie, ale především o schopnost dělat si srandu z témat, která společenské konvence považují stále za nepřekročitelná tabu. Je poměrně jednoduché podobné kapely odsoudit s poukazem na to, že jde jen o „polku s chrochtáním“, a v mnoha případech to není daleko od pravdy. Síla gore tkví především v intenzitě živého vystoupení, kterou na album nelze moc přenést.
Gutalax samotní jsou modlou té sorty grinderů, kteří s nelibostí odsuzují vše, co je vytrhne z uspokojivého „tupa-tupa“ křepčení pod pódiem; a kupodivu první řádné album pětice z Křemže není jen prvoplánový chlív. „Shit Beast“ je sice hluboce ponořeno v goregrindové žumpě, ale ještě mu čouhá hlava ven.
Stojí na chytlavých, tancovacích riffech, které nepostrádají žánrovou skočnost a skončí dřív, než se stihnou oposlouchat. Kapela si ani nehraje na to, že by se pokoušela o nějaké texty… Maty prostě vydává nelibé pazvuky, činí tak nicméně se zaujetím a velmi přesvědčivě. Místo textů naopak zaujmou názvy písniček typu „Polykání semena z postaršího jelena“, které by se asi nehodily do slovníku mladého gentlemana, nejsou však a priori blbé.
Vtipnost je ostatně heslem celého alba, o čemž svědčí množství vsuvek, vložených mezi to všechno chrochtání, řezání do kytar a mlácení do bicích. V žánru to sice není nic neobvyklého, nicméně v případě „Shit Beast“ nejde zdaleka jen o dostatečnou koncentraci odporností, filmových hlášek a pornografie, která se na desku hovadsky nacpe. Naopak jsou vloženy přesně tam, kde si posluchač potřebuje od těch sraček odpočinout.
Album si nemůže činit ambice výrazněji prorazit mimo vlastní subkulturu, patří však jednoznačně k tomu nejlepšímu, co z ní letos vzešlo.

GUTLAX
Moje první setkání s Gutalax bylo poměrně příznačné. Odehrálo se v obskurním klubu Bažina v Komořanech, které se sice považují za část Prahy, zachovávají si však zcela vesnickou atmosféru.
Z celé akce si pamatuji záchodovou desku na krku frontmana, skandování „Živé ryby žrát!“, zběsilou pitku s kapelou a šlehání kopřivou po přirození. Koncert samotný se mi naopak téměř vykouřil z paměti… A nemůžu říct, že by mi to tehdy zas tak vadilo. Šlo vlastně o monotónní gore sypačku, jednu z mnoha, která se nijak nelišila od desítek podobných kapel.
Jenže neuplynulo moc času a Gutalax pevně zakořenili do české grindové scény. V roce 2010 debutovali splitkem s italskými Cannibe, které přivedlo na svět písně s výmluvnými názvy jako „Dvouhlavá Prasaň“ nebo „Kocourek Mourek podráždil si šourek“. Časté koncertování, originální prezentace (čti: neobyčejně zvrhlá i na grindové poměry), chytlavé riffy a kýbly fekálního humoru je následně katapultovaly na vrchol tuzemského goregrindu.
Celkem rychlý vzestup pro partu mladých kluků, z nichž někteří nepřekročili ani dvacítku. Jenže ne vždy musí být nezkušenost mládí ke škodě věci. Gutalax každopádně žádnou mladickou stydlivostí netrpí.

Jan Škop fekální gore neposlouchá, ale slovo uznání pro něj ztratit dokáže. „Shit Beast“ dává 6/10.

Nejsem zrovna fanouškem fekálností či jiných zrovna zpracovaných tělesných látek a kulturní díla založená na vylučování tělních tekutin, flatulacích či krkání se mi odcizila zhlédnutím pěti minut „Zamilovaného profesora“ s Eddiem Murphym. Nejvíce mi na tom všem vadí, že se celý tenhle kolotoč točí strašně prvoplánově a explicitně. Přitom tomu tak nemusí být vždy, vzpomeňte na South Park. Samozřejmě beru v potaz, že celá image je jen zinscenovaná a ironická, ale i tak mi vrtá hlavou otázka, proč se bavit tak laciným způsobem.
Samotná hudba už si na nic nehraje, je jednoduchá a přímočará. Což ve výsledku vůbec nevadí, ale tomuto albu naopak přidává na dravosti a dynamice. To se tak valí vpřed a neohlíží po žádných postraních uličkách. Například ani jednou neuslyšíte kytarové sólo – jen hutné riffy, mezi nimiž není místo pro jemné vybrnkávání. To zpěvákův hlas ukazuje větší rozhled, pokud tak můžeme označit všechny druhy chrochtání a kvičení od modelu domácí prasnice po styl tmavého vietnamského vepře. Zpěv je rozhodně nejvýraznějším prvkem Gutalaxu.
U grindu se mi často stává, že celé album splývá do jednoho nudného celku. Ne tentokrát. I když kapela používá minimum výrazových hudebních prostředků, daří se jí do každé skladby včlenit specifické prvky, ať už se bavíme o stylu kvičení nebo rytmu bicích. Z alba je celkově cítit, že hudebníci v čele s Matym mají lecjaké zkušenosti a podobně jako Excrementory Grindfuckers ví, „jak se dělá grind“". Kvalitní produkce také pomůže.
Systematické a časté vyprazdňování tlustého střeva mi sice debutové album Gutalaxu nepřineslo, zato se ale dostavilo pár hodin příjemného a uklidňujícího poslechu exotických atmosfér prasečí farmy. Takže dobrý.