Jedna pro dva: Gris - À l'âme enflammée, l'äme constellée...

Na podzim 2010 vymyslel Tomáš Kouřil rubriku, v níž by se na jedno a totéž album dívali dva redaktoři. Jeden fanoušek či znalec žánru a druhý neposkvrněný, konfrontovaný s daným interpretem poprvé. Jeden, který ví, do čeho jde. Druhý, který se v daných vodách koupe poprvé a neví, co ho čeká. Jedna deska pro dva redaktory. Jedna pro dva.

V Jedné pro dva si většinou notujeme, tentokrát však nikoliv. Kde Tomáš Kouřil slyší podnětnou hudbu, Viktor Palák usíná. Dva pohledy na jedno album kanadských Gris.

Tomáš Kouřil hltá kapely vyrostlé z blackových začátků do poetických výšin, proto se od Gris nedokáže odpoutat. Rovněž se domnívá, že „À l’Âme Enflammée, l’Äme Constellée…“ má na to, aby oslovilo každého. Dává 8/10.
Ze srovnání s kapelami Sombres Foréts a Miserere Luminis, s nimiž jsou Neptune a Icare spjati, vychází Gris asi nejlépe nebo přinejmenším nejhladčeji. Úžasným způsobem se jim totiž daří ta část řemesla, na níž takzvaně dojíždí spousty obdobně zaměřených kapel: umí nenásilně zcelit to, co jim zbylo z black metalu, s jemnými mezihrami. Cokoli hutné pak jako hutné ani nevnímáte, což ústí ve dvě věci. Nemáte pocit, že se dávíte mechem, naopak vám ve chvílích štěstí při cajdání po lese a podobně začne chybět vřískání, a také v to, že si Gris zamilujete.
Když to vyjádříme jednodušeji, ono skřehotání a vřískání nezadupává do země, ale tak nějak nakonec i povznáší, k čemuž jinak na albu směřuje vše ostatní. Ale ano, Gris sice nezapřou melancholicky posmutnělý naturel, žádná ze skladeb se vám ovšem nesnaží nakukat, že svět je na hovno. Z Kanady spíš mezi řádky zaznívá, že cesta k vyrovnanosti nevede jen přes přiblblé veselí.
Popis skrze žánry by zde ústil v nešťastné zobecňování, úplně postačí říct, že pánové vkusným a velice chytlavým způsobem snoubí lyriku se zbytky metalového odkazu, přičemž „À l’Âme Enflammée, l’Äme Constellée…“ je na lyrice postavené skoro celé a ony jemné mezihry se tak staly současnou tváří kapely.
Když vezmou Gris do ruky housle, nechtějí, abychom si vázali kravaty. Když se pustí do melodií, nerezonují nám v hlavě jako ozvěna, ale nechají nás dýchat, a my se sami vrátíme. Když nám ukazují víc, než nás běžně obklopuje, nepostrkují k lacinému ezoterickému dojetí. Když jsou dojímaví, nechtějí po nás sentiment, ale my stejně pláčeme. A když po hodině a dvaceti minutách dohrají, chceme, aby pokračovali. Takhle se dělá hudba.

GRIS
Začínali jako ještě relativně dost černí Niflheim, aby se černému kovu postupně víc a víc vzdalovali. Spolu s ostatními kapelami z labelu tvoří prakticky to nejlepší, co se na blackové a tímto směrem zaměřené postblackové scéně dá v Kanadě najít. Stačí projít stránky vydavatelství Sepulchral Productions a zkusit víceméně cokoli.

Viktor Palák má vcelku rád blackem střihnutou melancholii francouzsky zpívajících kapel, Gris ho však ani po mnoha hodinách do své temnoty nevtáhli. Dává 4/10.
Přestože nelze říct, že by Gris na své druhé desce dělali něco okatě špatně, představuje album jakýsi příběh bez vývoje a vnitřního napětí. Z osmdesát minut dlouhé desky je zřejmá ambice vyprávět, každý její moment však zní v podstatě stejně – a možná právě zde se stala chyba. Celá cesta elegicky vypodobněnou krajinou se odehrává na půl plynu, ovšem bez přidaných požitků, které mohou z pomalé jízdy plynout.
Gris jde sice k duhu, jak se náznaky folku v jejich potemnělém světě obejdou bez zbytečných ornamentů, na druhou stranu se celá ambiciózně rozmáchlá deska potácí odnikud nikam. A až na agresivněji odezpívané pasáže „À l'âme enflammée, l'äme constellée...“ zní, jako kdyby se kapela zrovna rozehřívala.
Na to, že album stojí na předpokladu soustředěného poslechu, nenabízí mnoho. Melancholie zde nemá náboj, naznačený příběh nemá vývoj a celá deska vlastně vyznívá děsně neurčitě a ve svých nejhorších momentech se topí v předvídatelných náladách. Kapela na to sice jde přes celkovou naléhavost (spíše než pomíjivá melodická vábení), ovšem co naplat, když ta vyznívá možná uvěřitelně, ale taky nesmírně planě.
Při poslechu alba se mi před očima nemíhaly nijak zajímavé obrazy, jen šeď. Což je koneckonců jeden z možných překladů jména kapely, jejíž druhá deska není nesrozumitelná, jen nezajímavá.