Jedna pro dva: Floex - Gone

Na podzim 2010 vymyslel Tomáš Kouřil rubriku, v níž by se na jedno a totéž album dívali dva redaktoři. Jeden fanoušek či znalec žánru a druhý neposkvrněný, konfrontovaný s daným interpretem poprvé. Jeden, který ví, do čeho jde. Druhý, který se v daných vodách koupe poprvé a neví, co ho čeká. Jedna deska pro dva redaktory. Jedna pro dva.

Floex si se svou hudbou dává načas, není to však jen pečlivost, která ho přibližuje posluchačům. Jeho debut u labelu Denovali však Viktor Palák vnímá jako milou, ale trochu nevýraznou položku, zatímco Tomáš Kouřil v ní spatřuje potenciál vstupní brány do Floexovy tvorby.

Viktor Palák má nesmírně rád skromnou velkorysost hudby Tomáše Dvořáka, EP „Gone“ však vnímá jako nahrávku spíše do počtu. 6/10.
Album „Zorya“ má – podobně jako též další nahrávky projektu Floex – schopnost sjednocovat jinak nesourodé posluchačské skupiny, jak to v roce 2011 symbolizovalo ocenění Andělem jak v žánrové kategorii elektronické, tak alternativní hudby. Vinylové EP „Gone“ je jakýmsi završením tohoto období, k němuž Floexe vyzvalo jeho nové vydavatelství Denovali. Proti takovému návrhu je těžké protestovat, stejně jako nelze popřít, že si dokážu celkem snadno představit i silnější entrée nového jména.
Pět skladeb a dva videoklipy ukazují Floexe jako hudebníka schopného křehkých miniatur („Saturnin Fire And the Restless Ocean“) i krásných, byť posmutnělých písní („Gone“ s hostující Never Sol), měl-li by však někdo dělat zásadní soudy jen podle této nahrávky, byl by nutně v rozpacích. Jednotlivé skladby (dále ještě vyloženě skicovitá „Time to Go“ a remixy od Hidden Orchestra a Dikolsona) sice stvrzují hravost při snoubení elektroniky a akustiky, celkově ale působí vytrženě a naznačované imprese nemají prostor se rozvinout. V tomto ohledu snad pomůžou dva doprovodné videoklipy, zejména pak ten ke skladbě „Veronika's Dream“, který ilustruje pohádkovou snivost, jaká tak vábila na „Zoryi“, a který rozvádí vizuální přesahy, o které Dvořák vždy usiloval.
„Gone“ je bezesporu příjemnou nahrávkou, v souhrnu však přece jen trochu nevýraznou a „kulisovitou“, na což od Floexe nejsme zvyklí. Jako uzavření kapitoly ucházející, jako finále celého příběhu poněkud nedostačující – příběh ale nekončí a zájem o to, jak se rozvine, neslábne.

FLOEX
Projekt Tomáše Dvořáka se proslavil hudbou k mimořádné počítačové hře „Machinarium“ (2009), předtím ještě hudebně doprovodil hru „Samorost 2“ (2006). Debutoval vstřícně přijatým albem „Pocustone“ (2001), které prozradilo zájem o propojování elektroniky a akustických nástrojů (sám Dvořák je klarinetistou). Díky spolupráci se znamenitým německým labelem Denovali nyní o kus víc než dříve koncertuje v zahraničí, pracuje též na doprovodu nového „Samorosta“; následovat má třetí „velké“ album pod hlavičkou Floex.

Tomáše Kouřila Floex zatím míjel, „Gone“ ovšem popostrkuje k dohánění restů. A dík svým kvalitám by nemuselo jen jeho. Dává 7/10.
Skladby na „Gone“ jsou rozvolněné, pomalé, přesto hodně rychle utíkají. Ne proto, že jde o délkou nevelké EP, ale protože perfektně fungují. Nepřemýšlíte, necháváte se unášet. Byť je Floex skladatelem i instrumentalistou zároveň, „Gone“ přes vnitřní minimalismus zaujme výslednou atmosférou spíš než exhibicemi jednotlivých nástrojů. Jste si jich vědomi, užíváte si je, přetrvává ale hlavně nálada, jíž slouží. A ta se perfektně hodí pro podzim, anebo spíše pro přechod mezi létem a podzimem.
Melancholie a jistá míra smutku promlouvá z nahrávky nejvýrazněji, nikdy však nevyvolává beznaděj. Klip „Gone“ pracuje se zpomaleným časem a mění tak vnímání obrazu. A prakticky stejným způsobem působí též samotný poslech – zvolníte, možná se skoro zastavíte, ona melancholie vás přiměje myslet mimo každodennost, zůstanete ale bdělí a neupadnete v dekadentní nečinnost. EP totiž skrývá špetku laskavé hravosti, proto není lahví špiritusu, která přiměje vychutnávat okamžik jen za cenu ztráty souhry s okolím, ale jakýmsi bianco časovým šekem – nemusíte spěchat a máte prostor, abyste běžné mohli vidět jinak.
Proto může „Gone“, nenápadná pětiskladbová třešnička, zcela přerůst ledasjaké „dlouhohrající“ album, jehož posluchači v iluzi oduševnělého pozastavení jenom počítají mouchy.

fotografie: Tomáš Jakubec