Jedna pro dva: Dan Deacon – America

Na podzim 2010 vymyslel Tomáš Kouřil rubriku, v níž by se na jedno a totéž album dívali dva redaktoři. Jeden fanoušek či znalec žánru a druhý neposkvrněný, konfrontovaný s daným interpretem poprvé. Jeden, který ví, do čeho jde. Druhý, který se v daných vodách koupe poprvé a neví, co ho čeká. Jedna deska pro dva redaktory. Jedna pro dva.

Kolem Dana Deacona jsme kroužili už od jeho letošního koncertu v MeetFactory, nakonec jsme pro něj našli místo v Jedné pro dva. Honza Škop se nikdy nenechal odradit jeho pověstí, zatímco Viktor Palák o něm slyšel z ještě většího povzdálí. A oba se setkali na podobném hodnocení i argumentech.

Jan Škop dává Danu Deaconovi šanci i přesto, že své Ray Ban Wayfarers odložil právě pro jejich spojení s hipsterskou subkulturou. „America“ zaslouží 7/10.
Dan Deacon není v Evropě tak známý umělec a ještě mnohem méně se poslouchá v České republice. Za velkým oceánem je přezdívaný jako „hipsteří krysař“, protože všude, kam vkročí, ho následují stovky dětí ve značkovém oblečení, které si ho fotí přes Instagram. A jelikož po zářijovém vystoupení je další český koncert Dan Deacona v nedohlednu, nový iPhone si zatím pořizovat nemusíme, zatímco jeho nové album bychom si přes iTunes poslechnout mohli.
Deska není na poslech nijak složitá, jde o „pompézní minimalismus“, který mění nálady pomocí rozkladů jednoduchých akordů. Nečekejte nic moc artového, jde spíše o přístupnou záležitost s mimikry nezávislosti. Což není nic kladného nebo záporného, je to prostě fakt, který zejména zvýší návštěvnost na koncertech. A ty jsou u tohoto umělce velmi respektovaná a opěvovaná složka jeho tvorby.
Deska chvílemi zní, jako když symfonický orchestr fidlá v neposkvrněné krajině Aljašky a kolem něj projíždí stará parní lokomotiva. Že to zní absurdně? O to právě na tomto albu jde. Ironii a humor je z něj cítit hodně silně a nejvíce asi ve dvacetiminutové skladbě „USA“, která připomíná volně plynoucí alegorii americké historie, končící jak jinak než živelným manifestem.
Pokud máte rádi Animal Collective a k tomu hodně syntezátorů, určitě dejte této desce šanci. Na první poslech je možná až moc vlezlá, po delším zkoumání ale nabízí skvělé momenty. Procesem rozkladu melodií do těch nejvíce základních tónů jednoduše vždy vznikne něco zajímavého.

DAN DEACON
Americký skladatel a elektronický hudebník pocházející z New Yorku. Od roku 2003 Deacon vydal k desítce desek. Proslulá jsou jeho živá vystoupení, do nichž ve velkém měřítku zapojuje publikum. O co největší interakci se snaží i ve svých videoklipech.

Viktor Palák má ke kutilsky vypracované hudbě rozporuplný vztah, ale Dan Deacon je naštěstí pořád více kreativní než ambiciózní. Albu „America“ dává 7/10.
Jména Dana Deacona ke mně doléhalo jako ozvěna líbivé americké indie scény, respektive jako echo muzikanta, který má na to ji přesáhnout. A z alba „America“ lze vytušit, proč tomu tak bylo. Deaconova hudba totiž jako by byla poháněna přirozenou zvídavostí (nezní tudíž přehnaně ambiciózně a nemá nutkání ohromovat), zároveň se ale nebojí pouštět do svého světa v podstatě cokoliv. Srovnání s Animal Collective je na místě, stejně jako oni je i Deacon nepředpojatý, stejně jako jejich hudba není ani ta Deaconova nepokrytě optimistická, ale přesto funguje jako životabudič.
Ve své první půli je deska dovádivá, druhá půle v podobě čtyřskladbové imprese „America“ více vtahuje a ve vzletnějších pasážích naťukne i citlivost Sufjana Stevense. A zatímco první část je trochu „zážitkovou turistikou“, která odezní, jakmile skončí, část druhá – a spolu s ní éterická skladba „Prettyboy“ – už vyznívá hlouběji, jako kdyby Deacon nejen kupil, co mu přijde pod ruku, ale taky přemýšlel, co mají ony nástroje, věci, tóny za sebou. Z Deaconova zřetelného okouzlení vznikla okouzlující deska, za jejíž hravostí je pořád vidět člověk, nikoliv obsesivní robot. „America“ dokáže být tichá i rytmicky potrhlá, ovšem na každou z Deaconových jiskřivých vln se dá krásně naskočit, aniž by nám autor cokoliv vyloženě zlehčoval.