Jedna pro dva: Burial – Kindred

Pro Tomáše Bláhu je Burial jedním z nejzásadnějších tvůrců moderní elektroniky a jedním z těch, kteří do jejího vývoje výrazně promluvili a neustále promlouvají. „Kindred“ dává 9/10.
Budeme-li chtít pojmenovat jeden z největších fenoménů v současné elektronické hudbě, musíme ukázat na Buriala. Patřit k nejrespektovanějším pro posluchače i novináře a přitom stále vytrhávat z kontextu svojí skutečnou osobu, to už chce velké odhodlání, nebo silnou víru v to, že to tak funguje lépe. Kór teď, když vám každý řekne, že hudebník je živ z hraní po klubech.
William Bevan ovšem v Burialovi stvořil geniálního bastarda, který jako stín velkoměstské noční prázdnoty putuje ulicemi a komentuje ten stav, kdy vám v hlavě ještě dojíždějí beaty a fragmenty hlasů z párty, které si projektujete do hibernující velkoměstské anonymity. Prší a neony obchodů nepravidelně blikají. Buriala možná znají i ti, co si myslí, že průkopník dubstepu je Skrillex.
Po loňském EP „Street Halo“, několika kolaboracích a famózních remixech pro Massive Attack se Burial hlásí s dalším EP nazvaným „Kindred“. Musím se přiznat, že jsem po „Street Halo“ začínal Bevana podezřívat, že v té noci už trochu zabloudil – titulní skladba ale naznačila nový potenciální směr zrychleného beatu, ze kterého na „Kindred“ vytěžil maximum. Zrychlené tempo přitom nijak nelikviduje nebo neponižuje atmosféru vyprázdněné noci, jen se zdá, že si to Burial neštráduje ulicemi pěšky, ale zakotvil na zadní sedačce nočního autobusu. S občasným přestupem na jinou linku. Raveové samply v „Loner“ a „Ashtray Wasp“ mohou být dozvuky párty stejně jako světla neonů a lamp lámající se v oknech nočního linkáče.
Nikdy by mě nenapadlo, že by Burial udělal tak strhující taneční jízdu, jako je „Loner“. Několik vrcholů a maximálně rovný beat v atmosféře pro Buriala tak typické. Skladba, která vás nutí tancovat intenzivněji, než sami dokážete zvládnout. Mimochodem, euforie je dalším z prvků, se kterými se u Buriala nově setkáváme. Titulní track by mohl být na některém z předchozích EP nebo LP, ale zároveň naznačuje nový směr. Zrychlený kmitočet, dlouhá stopáž a pečlivé budování struktury, která se uzavírá až s posledním tónem. To nejlepší ale přichází na konci – „Ashtray Wasp“ kompiluje snad všechny Burialovy podoby do formátu, který bezmála dvanáctiminutovou stopáž činí pomíjivou.
Možná je to tím, že se v „Ashtray Wasp“ skrývá několik skladeb, jež jsou spojeny ambientními ruchy nebo šumy starých vinylových desek. Střídání témat jako kdyby simulovalo průjezd chameleonským Londýnem. Taky je to první skladba, u které fragmenty vokálů mohou připomínat nějakou základní podobu „zpěvu“. Závěrečný emotivní klavírní motiv utápí tuto noční projížďku velkoměstem v nadcházejícím ránu a pomalu mává nočnímu odcizení. Pocity, které ve mně při poslechu evokuje, jsou někde mezi smutkem a vykoupením. A až tady vám dojde, kolik emocí a podob se na tomto půlhodinovém materiálu skrývá.
Burial zůstal Burialem a zároveň svůj zvuk dokázal posunout do jiné roviny, v níž je minimálně stejně jistý jako předtím. Jsem zvědavý, jak na tuto proměnu zareagují jeho následovníci. „Kindred“ je jedno z nejlepších a možná i nejdůležitějších EP za poslední roky. Ukazuje a zároveň vyplňuje další možnosti taneční hudby.

BURIAL
De facto vše, co o Burialovi víme, je to, že jím je William Bevan, studoval Londýnskou Elliott School a „má rád hudbu, kterou dělá“. I přes svou anonymitu byl v roce 2008 nominovaný na cenu Mercury Prize za desku „Untrue“. Zajímalo by mě, kdo by si tenkrát pro tu sošku došel. I přesto, že veřejnost pořádně neví, kdo to Burial doopravdy je, patří mezi nejrespektovanější, a co se kritického přijetí týče, tak i mezi nejúspěšnější producenty vůbec. Dokázal vytvořit svůj vlastní zvuk, svojí filosofii. Pracovat s Burialem je tak trochu záruka k úspěchu. Nepřeberné množství hudebníků (namátkově třeba James Blake) se vyznává z toho, jak je Burial ovlivnil nebo jeho zvuk (namátkově Desolate) rovnou přebírají do své vlastní tvorby. Spolupracoval s umělci jako Thom Yorke, Four Tet, Jamie Woon, Massive Attack nebo Bloc Party, ale ještě nikdy nevystupoval naživo, ani jako DJ (když tedy nepočítáme rádiové show). A nebojte, začít s Burialem není nikdy pozdě.

Co Tomáši Kouřilovi v elektronické hudbě chybí na kovanosti, dohání nadšením, s jakým se vrhá za nové horizonty. „Kindred“ dává 10/10.
Motiv ze skladby „Loner“ znějící od třinácté vteřiny páté minuty je banalita skoro jak vystřižená z devadesátkového techna. Ve spojení s řádným kolotočovým „tuc-tuc“ by adekvátně podbarvila plazení se plastem doplněných slečen po plastem doplněných automobilech na srazu tunerů. Nikdo by tomu nevěnoval pozornost. Ani tuneři. Jenže Burial plete z hovna tolik bičů, že mu zkrátka nejde odolat. Nedá se ani spotřebovat zuřivým několikadenním, skoro až několikatýdenním posloucháním. Čím to?
V půlhodince „Kindred“ je úplně všechno – jemný, ale ohromně elektrizující puls, při němž se si na sebenudnějším místě připadáte, že vzduch destiluje v boží esenci, ambientní majestát a příjemně se vinoucí, líná elegance, o nichž vlastně platí to samé. V elektronice někdy stačí vytvořit natolik zajímavý zvuk, že už nezáleží, co se s ním děje potom. U Buriala jde však spíš o absolutní cit, jak vše poskládat dohromady. Dokonale fetišizuje několik málo věcí, až se to celé přes rozměr fetiše úplně překlápí.
Vždycky, když někdo říká, že „tam funguje chemie,“ chci ho kopnout do oka. Jenže nezbývá než říct totéž a smířit se, že mi někdo provede to samé. Stejně jsem chtěl vždycky vypadat jako pirát.