Jedna pro dva: Bilocate – Summoning the Bygones

Na podzim 2010 vymyslel Tomáš Kouřil rubriku, v níž by se na jedno a totéž album dívali dva redaktoři. Jeden fanoušek či znalec žánru a druhý neposkvrněný, konfrontovaný s daným interpretem poprvé. Jeden, který ví, do čeho jde. Druhý, který se v daných vodách koupe poprvé a neví, co ho čeká. Jedna deska pro dva redaktory. Jedna pro dva.

Na jordánský metal je Martin Bartoš osobou nejpovolanější – do „exotiky“ má hlubší náhled, na tvrdé kytarové hudbě si smlsne. Jak se ale ukázalo, uchopení tradičního žánru hudebníky z nezvyklé země nemusí mít rovnou nadšenou odezvu.

Martin Bartoš se v poslední době zaměřuje na neznámé zejména asijské kapely a „Summoning the Bygones“ se mu dostalo hodně hluboko pod kůži – dává 9/10.
Horká krev obyvatel islámských krajin často vede (i za přispění okolí) k násilným konfliktům, ale ne každý domorodec chce v tradici pokrevní msty dlít ještě dnes. Bilocate již na předchozí desce ukázali, jak rychle může život skončit a symboly umírání, zoufalství a beznaděje jsou jednoznačně hlavním tématem i na „Summoning the Bygones“.
S ohledem na stavbu, délku a zpracování jednotlivých doom/deathových skladeb, dnes už charakterizujícící tvorbu Bilocate, nelze opomenout jména jako Moonsorrow či Opeth. Oproti období druhých jmenovaných kolem desky „Blackwater Park“ nenabízí Bilocate ryze vybrnkávanou hru a také nástup jednotlivých zvratů se dá vytušit. Kredit tedy nakonec sbírají hrou kytar tak, že se jedna často pohybuje v obdobném riffovém rozpoložení, jak ho přednesli Aborym na „Psychogrotesque“.
Další zaostřené linie různě sbíhají v sóla a do prostor se strmým spádem a ostrým growlem. Lehkost akustiky či klavíru nabádá k pohledům v dáli, kde bratři Essayedovi rozvolňují mystické hudební momenty v bolestivé sténání nejen své, ale i nástrojů. V každém zákoutí alba je koncentrována implicitní strast prožívaná v područí hanafíjské právní školy, která je v Jordánsku dominantní.
Záliba v delších baladách a snaha rozvíjet se je zřejmá například v reedici „Days of Joy“ (z debutu „Dysphoria“), která se na „Summoning“ objevuje v podobě „Hypia“. Charistmatičtější zvuk a vokál Dana Swanö z ní činí ústřední dílo celé desky.

BILOCATE
Patří mezi hrstku kapel pocházejících z islámských zemí, které se (snad) dožijí alespoň deseti let. V Jordánsku, odkud pocházejí, koncertovat nesmí, a proto se snaží prosadit za hranicemi. Kolem bratrů Essayedových vzniklo v roce 2003 v Ammanu uskupení čítající dnes šest členů. Do širšího povědomí se zapsali svou druhou deskou „Sudden Death Syndrome“ (2008). Kapela zpočátku koncertovala zejména v Turecku, ale zahrála si například i na Metalcampu ve Slovinsku (2010) nebo Wave Gotik Treffen v Německu (2012). Členové se podíleli na knize „Heavy Metal Islam: Rock, Resistance, and the Struggle for the Soul of Islam“ (2008) Marka LeVina.

Honza Novák bral Jednu pro dva s Bilocate jako dobrý nápad poslechnout si po delší době kvalitní black/death. Přes prvotní nadšení se však jeho očekávání příjemného zážitku nenaplnila a desce dává rozpačitých 5/10.
Pokud bych cíleně nepátral po původu a historii Bilocate, měl bych za to, že se v případě „Summoning the Bygones“ jedná o nadějný debut a příslib další kvalitní black/deathové kapely. Bohužel tomu tak není. Bilocate na svém třetím počinu působí spíše jako začátečníci, kteří se snaží nacpat na nahrávku vše, co umí, namísto toho, aby se zaměřili na důkladnější rozpracování konkrétnějších motivů.
Deskou jsem se jen velmi stěží prokousával a dlouho se snažil podchytit a hlavně pochopit její hudební náplň. Trápil jsem se mnoho poslechů a doteď jsem nebyl schopen zařadit a lepším způsobem Bilocate charakterizovat. Jednoduše mi přijde, že jde o konglomerát osvědčených postupů z každého zúčastněného žánru. Přestože na mě Jordánci působí nejjistěji v blackových a doomových pasážích, jejich deathové pasáže vyznívají jako přehrávky kytarových stupnic z lidové školy. V jednu chvíli se objeví geniální doomový motiv s čistým hlasem a klavírem, avšak jeho dojem je vzápětí rozmetán na kusy deathovými včelami. Jednotlivé skladby tak ve výsledku působí dosti umělým dojmem. A tomu nepomohou ani delší stopáž jednotlivých skladeb a místy velmi tuctové hráčské výkony.
Jako plus bych naopak viděl velmi citlivé zacházení s orientálními motivy: objevují se poskrovnu a šetří ucho středoevropana, bombardovaného ze všech stran nejroztodivnějšími multikulturními produkty. „Summoning the Bygones“ je deskou velmi nevyrovnanou, a přestože je na ní několik dobrých momentů, mnohem více je žel těch, kvůli kterým si ji budu znovu pouštět jen velmi zřídka. Za deset let a s minimem personálních změn se dá stihnout mnohem víc.