Jedna pro dva: Ben Frost & Daníel Bjarnason – Sólaris

Na podzim 2010 vymyslel Tomáš Kouřil rubriku, v níž by se na jedno a totéž album dívali dva redaktoři. Jeden fanoušek či znalec žánru a druhý neposkvrněný, konfrontovaný s daným interpretem poprvé. Jeden, který ví, do čeho jde. Druhý, který se v daných vodách koupe poprvé a neví, co ho čeká. Jedna deska pro dva redaktory. Jedna pro dva.

Jan Hamerský se do chladných vod „Sólaris“ vrhnul podobnou hudbou nepoznamenán, zatímco Viktor Palák se pod ledová kola Bena Frosta vrhá s velkým zalíbením. Tichá a nenápadná krása nahrávky však vydráždila oba dva podobně. Důkaz, že pro poslech hudby netřeba encyklopedií?

Viktor Palák si rád užívá chladu Bena Frosta i emocí „Sólaris“ a „pozdní soundtrack“ k tomuto filmu oceňuje 8/10.
Když jsem sumíroval charakteristiky první společné nahrávky Daníela Bjarnasona a Bena Frosta, dopracoval jsem se ke spontánnímu zjištění, že každou z nich by šlo vztáhnout i na Tarkovského film, jímž je inspirovaná. Což je vlastně ta největší poklona, které se jí mohlo dostat.
„Sólaris“ neustále jitří mysl, klimbat nedovolí ani v méně napjatých pasážích, je dokonalým vyznáním lásky v ledovém pokoji – posmutnělým, ale neschopným slz, což dále prohlubuje vnitřní pnutí. A podobně jako nešlo filmu o okouzlování tím, že romanci zasadí do futuristických kulis, nejde ani albu jím inspirovanému o žádné zjevné atrakce.
Frost zde prezentuje své méně útočné já a hluk tovární haly tlumí na letmá setkání kovového náčiní, které křehkou náladu klavírních i symfonických pasáží nerozbíjí, ale dokresluje. Klíčovým slovem se stává „chvění“ – jak doslovné (při některých smyčcových pasážích), tak tušené (pokud jde o emoce). „Sólaris“, která vzešla z improvizace při sledování filmu, je nepřetržitým návalem vzruchů a klidným útokem na emoce. Ovšem ne každý klid musí přinášet úlevu.
Hlavní zásluhou alba ovšem je, jak moc se daří zprostředkovávat iluzi mezilidské komunikace, jakkoliv se zprvu zdá, že po ledovém povrchu musí zákonitě klouzat do míst, odkud ji neuslyšíme. Tiše krásná nahrávka je křehká i napjatá, jako kdyby se skleněná vlákna dala natahovat a další každý milimetr hrozil jejich roztříštěním. Možná by to bylo na vteřinu i krásné – ale ta nevratnost děsí.

BEN FROST
Na Islandu usazený Australan patří mezi nejvýraznější hudebníky, kteří kombinují zneklidňující ambient s neoklasickou hudbou – a v jeho případě i dalšími žánry včetně těch nejtvrdších. Harfista i pankáč v jednom. Muž, který dokáže ocenit Slipknot, ale zvuk svých desek konzultuje s Brianem Enem. Prorazil až na Islandu, v roce 2005 albem „Theory of Machines“, album „By the Throat“ (2008) ho posunulo ještě dál – v popularitě i zkoumání možností elektroniky, ambientu, hluku… Jedna z jeho skladeb se jmenuje „We Love You Michael Gira“, spolupracoval na albu „The Seer“ od Swans.

DANÍEL BJARNASON
Islandský hudební skladatel a dirigent, který působí mimo jiné v Islandské opeře a tamním národním symfonickém orchestru. Na nahrávání „Ára bátur“ spolupracoval se Sigur Rós, aranžoval i desky folkové divy Ólöf Arnaldsové. Svůj debut „Processions“ (2010) vydal na labelu Bedroom Community, kde vydává i Frost. S tím letos vyrazil na další soundtrackové dobrodružství, když společně složili hudbu k dramatu Baltasara Kormákura „The Deep.“

Janu Hamerskému není nic vzdálenější nežli ambient. Jakmile se totiž z hudby vytratí kytary, přestává jí rozumět. Proto se v případě „Sólaris“ opakovaně pokoušel svůj stín překročit. Jak ale sám chlapsky přiznává, dlouho byla jeho snaha pouhým oxymóronem. 7/10 je proto spíše výrazem radosti z objevování než skutečného docenění kvalit obou tvůrců.
„Solaris“ je krom jiného filmovou adaptací románu Stanislawa Lema o planetě ve formě „oceánu“ zhmotňujícího lidské vzpomínky. Album se skutečně tváří jako soundtrack a dokonce se i jako otevřené moře chová: zdánlivě bezbřeze hypnotizuje, a přestože se zdá být jednotvárným, mění se každým okamžikem.
Aby ale „Sólaris“ mohl být plnohodnotným soundtrackem, musel by být složen na míru nějakému filmu. Na základě názvů kompozic si nemyslím, že Ben Frost a Daniel Bjarnason zkomponovali přímo hudbu pro opus Andreje Tarkovského, spíš soubor umných impresionistických miniatur spojených ponejvíce motivem zhmotňujících se představ; jmenuje-li se kupříkladu skladba „Krutá zrcadla“, její závěr je skutečně až fyzicky trýznivou karikaturou úvodu.
Inspirace tvůrců vodním živlem zachází do důsledků. Zvraty se dostavují jednou kradmo, téměř nepovšimnuty, jindy jakoby nahodile, zdánlivě postrádajíc pointu. Tak se to alespoň může jevit při zběžném poslechu. Album sice nevypráví příběh v tradičním slova smyslu, spíš dovedně pokouší očekávání, trpělivost i smysly posluchače ochotného naslouchat, ale zcela jistě má řád. Ostatním, kteří se pod hladinu neodváží, ale zůstane skrytý a nezbude jim než se nechat unášet proudem.