Jedna pro dva: Andy Stott – We Stay Together

Tomáš Bláha masochisticky přiznává, že mu dělá dobře, když se v té psychické i fyzické úzkosti snaží tančit. „We Stay Together“ dává 9/10.
Název tohoto alba je pravděpodobně první a zároveň poslední věc, která vykazuje nějaké náznaky pozitivismu. Andy Stott dál pokračuje v rozvíjení prostoru těsně před smrtí nebo těsně po ní. Jeho tracky sice nepostrádají beatovou složku, ta zde však působí jako obřadní tanec na zdecimovaných klubových ideálech.
Stott byl vždy známý svojí obsesivní ochotou redefinovat zaběhnuté žánry do nečekaných mutací. Rozvleklé a v prachu industriální špíny obalené dub-techno motivy svým výrazným zpomalením evokují dojem útrpné nekonečnosti. Útrpné tedy v rámci nějaké vnitřní koncepce jednotlivých songů, protože Stott ten cyklický model staví na variaci ozvěn a práci s ruchy. Hudba Andyho Stotta je rozkročena mezi pocitovou složku, kde všechny vjemy drtí úzkost, a složku fyzickou, která připomíná, že všechny zvuky i ruchy jsou následkem fyzického zacházení. Pro jeho hudbu se vžil termín „death disco“.
Hypnoticky valivé tempo absorbující špínu zruinovaného světa. Stott vždy cyklické periody obměňuje nepatrnou ambientní nuancí a postupné nabalování a následné odlupování toho marastu poctivě konzervuje. Skladby jsou uzavřené celky, ale tematicky i funkčně na sebe navazují. Termín „death disco“ vysvětluje existenci nějakého rytmu, ovšem v maximálně brutálních podmínkách. Deska „We Stay Together“ vyšla pouhých šest měsíců po albu „Passed Me By“, které je hodně blízký příbuzný. Obě staví na pocitu beznaděje, ve kterém jsou ale více než poutavými průvodci. Já osobně jsem nehorázně zvědavý, kam se Stott bude ubírat dál, protože tahle intenzivní sbírka nejrůzněji zdevastovaných zvukových podnětů patří mezi to nejlepší, s čím jste se letos mohli potkat. I když přiznávám, že dlouhodobý poslech ničí mozkové buňky.

ANDY STOTT
Od počátku kariéry svůj trademark založil na přepisování pro dané žánry zaběhnutých zvyků. Nejprve to byl dubstep, poté plynule přešel na dub, techno nebo house. Tento manchesterský producent se v současné době může řadit mezi sortu nihilistických jmen, která své vyjadřovací prostředky stavějí na nekomfortním ozvěnovitém zvuku evokujícím strach, beznaděj nebo úzkost. Přitom ale stále platí, že pracují se základními pravidly dubstepu nebo dub-techna. V této souvislosti bývají zmíněny i projekty jako legendární Basic Channel či pozdější Monolake. Tagy pro Andyho Stotta vám nejspíše také vyhodí Shackletona, duo Raime, Pinche a další. Andy Stott sice vydává své desky od roku 2005, ale kdybych vám měl z jeho diskografie doporučit nějakou položku, ukázal bych asi na rok 2011. Dvě výborná alba „Passed Me By“ a „We Stay Together“ patří určitě mezi to nejcennější, co se na jeho mateřském labelu Modern Love, a vlastně i tak vůbec, dá najít. Tyhle hloubkové sondy totiž z těla jen tak nevytřepete.

Viktor Palák se rád nechá pohltit temnými atmosférami a je jedno, co je vyvolává. „We Stay Together“ dává 8/10.
„We Stay Together“ mě pohltila zhruba po minutě, jak to dokáží jen desky s určitým typem nálad (použijme přídavná jména jako „proměnlivá“, „tajemná“, „nejednoznačná“). Neméně podstatná je i schopnost v tomto rozpoložení setrvat. Andy Stott to dokáže.
Úvodní „Submission“ by nemohla být nazvána příznačněji. Pulzující zvuky s doteky temného ambientu zde otevírají brány a dokonale vtahují do prostor, které nebude následně možné opustit. Druhá skladba „Posers“ je pak regulérním vstupem do dalšího levelu. Vývoj desky vůbec připomíná vstupy do dalších a dalších úrovní počítačové hry, jde ovšem o posuny plynulé a přirozené, nikoliv skokové.
S každou skladbou se proměňuje míra dezorientace i omámení, a tedy též podmanivosti. I proto album tolik roste a hlavně působí celistvě, a proto i působivě. Jako taneční párty, kterou někdo přesunul do výtahu a nechal ho nesmírně dlouho padat neznámo kam. Přestože se postupně vnímání ustálí a temné prostory, které Stott tak sugestivně ilustruje, jakž takž uchopíme, nelze přestat cítit neustálý vábící a probublávající neklid, který je pro celou desku typický.
Prostory, do nichž „We Stay Together“ vtáhne, jsou temné a šedivé, jejich konce nelze dohlédnout, přesto ale album spolehlivě láká, abychom v nich zmateně, ale hlavně omámeně běhali i dále.
Stott otevírá zneklidňující a pulzující světy, nechá v nich posluchače bloudit a nikdy za sebou nezavře poklop. Naštěstí. Pokračování je žádoucí.