Jedna pro čtyři: Manowar - The Lord of Steel

Na podzim 2010 vymyslel Tomáš Kouřil rubriku, v níž by se na jedno a totéž album dívali dva redaktoři. Jeden fanoušek či znalec žánru a druhý neposkvrněný, konfrontovaný s daným interpretem poprvé. Jeden, který ví, do čeho jde. Druhý, který se v daných vodách koupe poprvé a neví, co ho čeká. Na kapelu Manowar jsme se vrhli hned čtyři, přičemž míru poskvrnění odhadnete z úvodních vět každé recenze.

Není pompéznější kapely než Manowar. A tak jsme ani my, ač není 1. dubna, nemohli zůstat pozadu a na jejich nové album se vrhli nikoliv v tradičních dvou, ale rovnou čtyřech. Takové malé heavymetalové bukkake. Z možných čtyřiceti dávek se ale američtí bohatýři dočkali jen sedmnácti. Jak to je možné?

Václav Tesař fanouškem Manowar nikdy nebyl, tvorbu kapely však zná a navíc vládne pozoruhodnou schopností fanouškovské empatie. Proto „The Lord of Steel“ dává 7/10.
Zesměšňovat Manowar je dnes jen o něco málo těžší než dělat pitomce z Dava Mustaina; do značné míry se o to jmenovaní starají sami. I já se začal při prvotním nesoustředěném poslechu nové desky bezděky pousmívat, když mi v uších vázly verše z dávno vyčerpaného kapesního manoslovníku. S dalšími poslechy však u mě začala převládat fanouškovská empatie…
Nač jmenovat tucet objektivních výtek, pro které je ta deska jednoduše „blbá“, když je daleko zábavnější – snad někde na hranici guilty pleasure – lámat si hlavu nad tím, jak počínaní bohorovné čtveřice obhájit. A nebude nakonec odpověď stejná? Proč mezi fanoušky nejvíc boduje singlová „El Gringo“ s tím nejtypičtějším cválavým heavymetalovým riffem, proč na hit alba aspiruje „Touch the Sky“ s tím nejprovařenějším rýmem slov „sky/high/fly“? Fanouškovská empatie přechází v údiv žádající si sociologický průzkum…
Údiv nad tím, jak nezdolný lze být. DeMaio po rozporuplném přijetí ambiciózní „Gods of War“, stornoval plány na projekt ještě velkolepější a rozhodl se pro album bez vytáček. Svého druhu jistotu napěchovanou heroickými slogany zapamatovatelnými i bez potřeby znalosti angličtiny, kytarovými riffy hratelnými po třech lekcích. Jako obvykle. Nač machrovat, že od dob „Hail to England“ už jsem slyšel tisíce dalších alb? Většina z nich beztak vycházela z týchž učebnic.
Mikael Åkerfeldt – zosobnění metalové pokrokovosti – nedávno v jednom rozhovoru prohlásil, že metal mu umožnil zůstat i před čtyřicítkou dítětem. Proč to někomu vyčítat jen proto, že se naparuje v kůži? Ta deska je dobrá!

MANOWAR
Zásadní vliv Manowar na metalovou evoluci je nezpochybnitelný, výčet dalších „velkých“ interpretů, kteří je citují jako svou klíčovou inspiraci, by nám zabral pěkných pár řádků. To je fakt. Stejně jako jejich zápis v Guinnessově knize světových rekordů, kde jsou vedeni de fakto jako svého času nejhlasitější kapela na světě. Leč osmdesátá léta slávy pominula a s nimi se od kapely kolem podnikavého kapelníka Joeyho DeMaia odvrátili i mnozí ti, kdo ji uctívali. To je také fakt, ač už těžko měřitelný. Manowar by si přesto zasloužili ještě jeden zápis v knize obdivuhodných výkonů – za neotřesitelnost. Ať se totiž ve více než třicetileté historii kapely událo cokoliv, prapor své heavymetalové víry nesli vzpřímeně dál bez hnutí brvou. Ono tolikrát vysmívané titulování sama sebe „Králi metalu“ nakonec není až tak od věci.

Tomáš Bláha přiznává, že neví, která bije, když poslouchá hudbu jako tuto. Ale cítí, že to bolí, velice zřetelně. 2/10 stačí.
Návod na to, jak bych popsal novou desku Manowar mojí mamce v dopisu z internátu.
Na úvod bych si dovolil jednu kvízovou otázku: Co je to? Jirka Babica z toho udělá pomazánku, MacGyver vrtulník a Manowar novou desku? Abych jako udal jasný tón. Pak bych asi napsal o tom, že jsem Manowarriory znal dávno předtím, než jsem si od nich cokoliv pustil. Když na ně v mém okolí přišla řeč, vždy byla upředená z posměšných invektiv. A bylo toho tolik, že jsem sám nabyl dojmu, že je vlastně znám. Když jsem si ale pustil jejich karikaturní novou desku, zjistil jsem, že je ve skutečnosti vůbec neznám.
V další části analytického textu bych podotknul, že jejich lordsofsteelagrometal ani neposlouchám. Ba co hůř, vůbec mu nerozumím. Abych byl přesnější, vůbec nerozumím těm kapelám, co si do rideru píšou i o vakcínu testosteronu. Nevím, o kolik je diagnóza Manowar horší než u ostatních kapel podobného formátu, ale tenhle text je o Manowar, respektive o mém nepochopení jejich poselství.
Když jsem pročítal tracklist desky, za těmi respektuplnými názvy skladeb jsem bohužel o pár okamžiků později našel jen vesnickou představu o tom, co to znamená být ve městě zlý. Morové rány. Ona se mi vůbec biblická zdála celá koncepce desky, jejíž motto – opakování matka moudrosti – budiž nadpozemským zákonem, který je ze své podstaty nevyvratitelný.
Pak bych na konci textu asi napsal, že proč o tom vůbec píšu. Sám nevím, ale jsem rád, že konečně vím, jak vypadá to, čemu se směju. Je mi jasný, že tento názor postrádá jakoukoliv relevanci, na druhou stranu já skutečně nevím, za co dávat kladné body, páč je tady všechno zle – od coveru alba po poslední song. A na úplný závěr bych samo sebou odpověděl na kvízovou otázku z úvodu a rozloučil se. Hovno, ahoj.

„Je to zkrátka z povahy žánru jen jedno velké nic, kterému ale nemám potřebu se posmívat.“

Pro Tomáše Kouřila je heavy metal španělské velkoměsto. Dokonce si z něho příležitostně dělá legraci. Ale tentokrát přimhouřil oko. „The Lord of Steel“ dává 5/10, aniž by jím však opovrhoval.
Nostalgicky vzpomínám na rozjíždění lidí podbarvené ječením Iron Maiden v jedné geniální počítačové hře, nicméně až na „hitovky“ nedobrovolně vyslechnuté z jukeboxů jsem heavy metalem a všemi jeho příbuznými odnožemi skoro netknutý. Vždycky mi totiž přišlo, že jde o žánr stvořený spíš pro hudební vědce než pro recenzenty.
Nechme stranou debatu, zda Manowar berou sami sebe vážně, to je úplně jedno. Zkusme se dokonce chvíli i neposmívat, protože by to nakonec bylo snadnější než tvorba této kapely samotná. Buďme spravedliví a soustřeďme se na hudbu.
Kdyby Adams necpal do vokálu tolik srdíčka a nezpíval s tak patetickou divadelní dikcí, nenašel bych asi nic, co by mi nějak výrazněji vadilo. „The Lord of Steel“ a „Manowarriors“ jsou obyčejné, ale poctivě udělané motorkářské skorovypalovačky (pořád si říkám, proč poslouchat hevík, když existuje thrash, ale čert to vem), „Expendable“ zahraná s pětkrát větší razancí by mohla znít jako docela slušný nášup a „Righteous Glory“ je, huba mně asi upadne, použitelná a celkem i pěkná popovka, ještě o hodně lepší než leccos valícího se denně z rádií. Ostatně prvních osm sekund jemňounkého brnkání na jejím začátku je nejlepším momentem alba.
Kromě té věčné Valhally mě „The Lord of Steel“ nijak neuráží, je to zkrátka z povahy žánru jen jedno velké nic, kterému ale nemám potřebu se posmívat. Jen si ho nepustím podruhé.

„V případě Manowar je opakování matka blbosti.“

Viktor Palák se Manowar vždy posmíval, aniž znal víc než pár jejich singlů. Nyní je rád, že pro svůj posměch nasbíral konkrétnější záminky. „The Lord of Steel“ dává 3/10.
Znáte ty programy, které vám vygenerují jméno metalové kapely? Tak jeden z nich po večerech skládá i hudbu Manowar a zdá se, že by ho měl někdo nakrmit novými daty, protože se poněkud zasekl. Jak jinak si vysvětlit všecky ty letité variace na „steel“ a „fight“? Žánr? Možná. Omezenost? Zcela určitě.
Na vážno bychom mohli mluvit o tupém následování žánru, nulové invenci a ještě menším prostoru pro fantazii a zejména odpudivé xté sebedůležité variaci na velikost metalu. Anebo o tom, že v případě Manowar je opakování matka blbosti, protože některé skladby jsou úmorně dlouhé (a přitom stejné), jako kdyby z nich mělo kápnout něco víc. A ono nekape a je to tak hloupé, že z toho nemůže být ani guilty pleasure.
Manowar jsou pro metal tím, čím jsou filmy Paula W. S. Andersona pro Hollywood. Dělají mu blbé jméno, s časem opravdu nezrají, do cíle se sunou tak nějak bez náboje, ale nejsou natočeny úplně impotentně, aby se dalo bavit na účet tvůrců. Taky u „The Lord of Steel“ jsem začínal být netrpělivý, jako když se vlak zasekne půl kilometru před cílovou stanicí a nabere tam hodinové zpoždění.
Poslouchat Manowar je jako poslouchat na stranické schůzi soudruha předsedu. Taky promlouvá k už přesvědčeným, taky omílá pořád stejné fráze a taky mu je lépe, když si po vystoupení přihne něčeho ostřejšího. A vy prostě musíte tleskat, i když je král nahý, respektive v kožených legínách.