Jazzinec 2015. Festivalové finále.

La Grande Bouffe
Ostrich Quartet, Lukáš Oravec Quartet feat. Vincent Herring, Richard Bona Cameron, Amparo Sánchez
28. března 2015
Trutnov, Uffo

Vyvracet stereotyp, že je jazz snobská hudba, jíž si spíš než diváci vychutnají sami hráči, reportáží z dvorany, v jejímž foyer nebylo nijak těžké potkat posluchače elitní hudební školy, by byla sisyfovská práce. Kdyby Richard Bona pro nemoc spolu s dalšími odřekl také trutnovský koncert. Jeho zásluhou se finále Jazzince zároveň stalo branou do světa hudby ve všech jejích myslitelných rozměrech.

S hudbou dokonale srostlý Bona v předvečer koncertu rozehrál svou doprovodnou kapelu, sestavenou z tuzemských hudebníků jen pro tuto příležitost, a den nato ještě svoji baskytaru, sám sebe a nakonec i své obecenstvo. Odbýt kvůli němu ostatní účinkující pár slovy ale nelze. Byť k tomu konferenciérovy superlativy hýřící proslovy vyloženě sváděly.

Už v případě česko-polského Ostrich Quartetu bylo zcela namístě ignorovat pořadí v programu. U špičkových jazzmanů do třiceti let se sice dravost, exhibicionismus a odpovídajícími schopnostmi nepodložené vzpoury vůči autoritám spíš očekávají. Hudba tělesa vedeného saxofonistou Štěpánem Flagarem, pominu-li hodně živý začátek vystoupení, ale spíše vynikala neokázalou, citlivou a trpělivou prací s dynamikou. A také i na jazzové poměry ne zcela standardním malováním paličkami po činelech a blánách. Od kapely hrající druhým rokem lze obdobně vyzrálou hudbu slyšet zřídka.

Blazeovanější jazz kvartetu Lukáše Oravce ze Slovenska právem už takové nadšení nevzbudil. Potenciál hostujícího saxofonisty Vincenta Herringa totiž zůstal ležet ladem. Velcí hráči, zproštění povinnosti světu cokoliv dokazovat, sice mívají ve zvyku jam spíš tmelit než šperkovat. Nejen Herringovou hrou vedle menšího zaujetí pro věc prosvítalo lpění na osvědčených postupech. Výjimkou z pravidla budiž sedmnáctiletý bubenický talent David Hodek, který skladby dopoval tolik potřebným elánem.

„Rozhodnete-li se hudbu hledat i tam, kde jindy slyšíte zcela zřetelně ticho, můžete být štědře odměněni.“

Zato z muzikantů, jimž se ještě před pár měsíci ani nesnilo o tom, že s Kameruncem Richardem Bonou stanou na témže pódiu, nadšení přímo prýštilo. Ve srovnání se zdánlivou prostotou jeho hudby a tím, že Bona ani z lístečku nepřečetl jména svých spoluhráčů správně, to mohlo působit poněkud zvláštně. Je však třeba si uvědomit, že Bona své skladby připravuje v podstatě stejně jako nejlepší šéfkuchaři svá jídla.

Záměrně si vybírá ty nejobyčejnější suroviny, jimž pozvolnými tepelnými úpravami a opatrným ochucováním dodává netušené podtóny a gradace, aniž by překryl jejich přirozené chutě a vůně. Takto připravený pokrm si pochopitelně lze stěží vychutnat, jste-li zvyklí kvalitu jídla udávat v Scovilleho jednotkách. Rozhodnete-li se však hudbu hledat i tam, kde jindy slyšíte zcela zřetelně ticho, můžete být štědře odměněni. Výjimečným, hlubokým a trvalým prožitkem, gradujícím třebas i několik dní po posledním soustu.

Po čtyřhodinové hostině lehký dezert mohl přijít vyloženě vhod. Tuto úlohu měl splnit koncert katalánské míšenky Amparo Sanchéz, v jejíž hudbě smutek a radost splývaly stejně samozřejmě jako andaluské flamenco a katalánská rumba s kubánským bolerem, blues a reggae. Valem se vylidňující sál, v němž ještě před půl hodinou lidé posedávali v lepších případech na přistýlkách, ale poměrně jasně naznačoval, že bylo sice dobře, ale že toho bylo dost. Už teď ale nepochybuji, že se v UFFO napřesrok v přinejmenším stejně hojném počtu sejdeme znovu. Na další opulentní jazzové žranici.

foto: Tomáš Šrejber