Jarboe

Tentokrát bez kořalky
5. října 2012
Praha, Chapeau Rouge

Na tom kecu o dvojím vstupování do stejné řeky něco je. To však nic nemění na tom, že i druhé smočení může být nezapomenutelným zážitkem.

Nepamatuji si větší hudební šok, než svoje první seznámení s touto podivnou interpretkou před rokem a něco. Na počátku oné noci jsem ani netušil, že nějaká Jarboe existuje. Ráno jsem v jednom vyšehradském nonstopu hledal poslední drobné na dalšího panáka, abych ztlumil svoji mozkovou aktivitu do stavu, ve kterém bych mohl usnout.

Druhé setkání proto nemohlo proběhnout v podobně intenzivním duchu. Koncert v Chapeau Rouge ostatně byl i jinak koncipovaný, mystická vigilie byla nahrazena poněkud střízlivějším projevem. Jarboe, zbavená své dřívější divoženské hřívy, na mě působila spíše dojmem uklidněné bluesmanky.

„Nebyl jsem si moc jistý, co si mám vlastně o jejím vystoupení myslet.“

Odhadnout přesně začátek koncertu vlastně pořádně nemůžu. V jeden okamžik z reproduktorů hrála nad zhasnutým hledištěm nějaká neurčitá klasika ze záznamu. Intro? Kdo ví. O pár chvil později se za připravené klávesy posadila Renee Nelsonová, která aspoň zpočátku působila jako hostující umělec. Její klidná, zádumčivá hudba s unaveným hlasem přítomné trochu ukolébala – jen aby je na závěr první skladby vyděsila třískáním do kláves a tím uvedla Jarboe na scénu.

Přiznám se, zpočátku jsem si moc nebyl jistý, co si mám vlastně o jejím vystoupení myslet, právě proto, že na první dojem působila Jarboe vyrovnaně, klidně a méně excentricky, než jsem si představoval. Poslouchal jsem vlastně celkem příjemný duet dvou holek u piána, ze kterého lezla očekávaná temnota jen neochotně. Jako první ráno po těžké nemoci, kdy je jeden rád, že je rád.

„Muzika nemusí být a priori agresivní, aby byla tvrdá.“

Jenže po blíže neurčené chvíli mi najednou došlo, že zvolené aranžmá je sice prosté jakýchkoliv šoků, ale nepostrádá působivost. Jarboe nebyla v této podobě o nic méně upřímná, ani o nic méně intenzivní, než kdy jindy. Dvě holky zpívají u piána – minimalisticky prosté a pro vnímavého posluchače neméně efektní. A ačkoliv je zvláštní, že tohle říkám zrovna já, tak muzika nemusí být a priori agresivní, aby byla tvrdá.

Střízlivost koncertu se tentokrát projevila i v jeho ukončení. Dříve, než by se kdokoliv nadál, Jarboe poděkovala a skončila. Nic na tom nezměnilo ani dlouhé vytleskávání z řad překvapeného publika; k Jarboe by však návrat na přídavek ani neseděl. Tentokrát jsem z koncertu odcházel spokojený, srovnaný, klidný. Na vypíjení jater lacinou kořalkou v nonstopu nedošlo.