Jam City - Classical Curves
Mladý londýnský producent Jack Latham aka Jam City vydal u Night Slugs jednu z nejzajímavějších desek nedávné doby. Těžko říct, jestli se bude jednat o začátek většího pnutí, každopádně si „Classical Curves“ zaslouží veškerou pozornost.
Za poslední rok a něco se v textech o současné podobě elektronické hudby hromadně adoroval především jeden fenomén - spojnice mezi atmosférou undergroundových novotvarů a spotřebním popovým pozlátkem. Ostatně ta symbióza přinesla užitek snad úplně všem. Bastardní materiál totiž rozkryl – a já doufám, že ještě rozkryje – spoustu nových a vynikajících mutací. Navíc účinnost této formy se výrazně projevila i mimo koridor britské elektronické laboratoře.
Julia Holter vytvořila jedny z nejlepších dvou desek za poslední roky. Své vzdělání v kompozici a zalíbení v avantgardě namíchala s čistou esencí písničkářství a vytvořila něco jako nový pop. Já osobně v konceptu míchání vysokého s nízkým vidím spoustu dalších možností, na druhou stranu musím přiznat, že o to výrazněji na mě působí desky autorů, kteří na nové trendy nereagují, a když už, tak jaksi po svém.
„Kouzlo je v tom, že veškeré zvuky, které odkazují k žánrům či kontextu, těchto pout zcela zbavuje.“
Namátkově zmiňme temnátora Darrena Cunninghama, který pod pseudonymem Actress letos vydal svoji třetí desku „R.I.P.“ – libreto o cestě mezi životem, smrtí a zrozením. Anebo právě producent Jam City, který na svém debutovém LP vytvořil perverzní mechanickou šílenost, z níž se lidský faktor vetřel do postmoderní podoby odcizení.
Jam City se jako několik dalších, mladých, talentovaných producentů vyprofiloval skrz svěží label Night Slugs. Ten před třemi lety zasel a nyní zaslouženě sklízí. Egyptrixx, Girl Unit, L-Vis 1990, Bok Bok, Kingdom. Jen uvádím příklady k vygooglení. Jedno z nejzřetelnějších poznávacích znamení byly neony. Neonový zvuk, neonové přebaly, které jako kdyby vypadly z osmdesátkových počítačových her. Night Slugs definoval novou podobu UK garage. Tahle poetika je sice pryč, ale kvalita produkce se drží pořád v nejvyšších patrech.
Už od založení patří labelu Night Slugs označení toho uskupení, které je vždy alespoň o krok vepředu. A debutová deska „Classical Curves“ od Jam City tuhle tezi jenom podtrhuje. Přestože jeho zvuk zní unikátně, nejde o něm říct, že by se jednalo o nějaké kybernetické novum. Kouzlo je v tom, že veškeré zvuky, které odkazují k žánrům či kontextu, těchto pout zcela zbavuje a volně experimentuje s formou jejich užití. Struktura písní je nestabilní, ale přitom celistvá.
„Producent Jam City sem totiž velmi hravě implantoval odkazy na náš okolní svět.“
Jedna z posledních vývojových podob taneční hudby apelovala na zapojení lidského hlasu mezi chladná vlákna elektronických konstrukcí. Jam City tento princip úplně obrací a totalitně diktuje veškeré lidství osekat na minimum. Víceméně zůstává jen technologie, dekonstruovaná technika nebo popřípadě dozvuky velkoměstské anonymity (viz úvod „How to Relate to the Body“). Vokál můžeme slyšet až v bonusové skladbě „The Nite Life“, kde hostuje hip hopové duo Main Attrakionz, jejichž rap jako kdyby byl otisknutým stínem v tom modernistickém labyrintu. Celá deska, jako kdyby zhudebnila dokument o nočním životě strojů, zatímco lidstvo spí.
A i když "Classical Curves" může znít, jako kdyby ji řídila umělá inteligence, nejedná o žádný mimozemský konstrukt. Producent Jam City sem totiž velmi hravě implantoval odkazy na náš okolní svět. V podobě drobných útržků, jako je cvakání fotoaparátu, tříštění skla, ohýbání plechů, zvuky prázdných chodeb či decentní dotyky živých nástrojů. Tyto střepy užívá často jako perkuse nebo prostě coby část té divoké mechanické skládačky. Do té to nejenže skvěle zapadá, ale při té občasné kadenci nemá člověk pocit přesycení, a když do toho všeho začne vyštěkávat pes nebo pípat odemykání auta a jeho následný odjezd, přijde mu to stejně všechno v pořádku. „Classical Curves“ navíc velmi dobře kombinuje bláznivost s vyklidněnými pasážemi, pod „B.A.D.“ by mohl být podepsaný klidně i v úvodu zmiňovaný Actress.
Postmoderní doba nežádá tvůrce, aby vynalezli nové nástroje a nové zvuky. Nařizuje jim ale, aby s poznanými zkušenostmi nakládali jinak, než to dělali ti před nimi. A „Classical Curves“ je v tomto ohledu zcela novátorská a svěží, aniž bychom si na ni museli ukazovat jako na trezorovou avantgardní splácaninu. Jedna z nejzajímavějších desek, které letos máte možnost slyšet.
