In Vain – Ænigma

Do třetice všeho pestrého
2013
Indie Recordings
51:09 (8 skladeb)
progresivní metal
http://www.facebook.com/pages/In-Vain/65782594989

Málokdy se stane, aby na mě prvotina nějaké kapely zapůsobila tolik, jak tomu bylo před několika lety s debutem „The Latter Rain“ norských In Vain. Přišel přesně v době, kdy jsem od klasického deathu či blacku začal očekávat víc než jen riffování v pevných mezích stylu. Opeth mi tenkrát už nestačili, navíc si v té době vybírali slabší chvilku.

„The Latter Rain“ v té situaci představila mix severského black/deathu v progresivnější formě, než bylo v té době zvykem, a navíc si dokázala z obou stylů zachovat i jejich extrémnější tvář. V podobném duchu se odehrává i novinka, která své tvůrce navíc představuje opět v o něco pestřejší podobě.

Jestliže jsem v minulosti mluvil o rozmanitosti debutu, tentokrát to platí dvojnásob. Hudebně se In Vain stále pohybují mezi deathem a blackem, ale mnohem častěji zapojují různé akustické prology a jednotlivým hostujícím nástrojům ponechávají více prostoru; opět se objevují rozvláčný saxofon nebo varhany. Stejně tak jako v minulosti, i tentokrát se zapojuje do zpěvu kompletní kapela s výjimkou bubeníka, čímž se rozevírá pestrá paleta čistých hlasů, murmuru či coreového dávení. Místy se mi však zdá, že jak In Vain jednotlivé nápady rozpracovávají, stane se, že zabřednou do míst, která originalitou tolik neoplývají. Jako příklad poslouží kupříkladu možná až přespříliš epická „Hymne til Have“.

DRUHÝ POHLED Martina Bartoše: 8/10
V roce 2010 vydali Indie Recordings druhou desku norských In Vain s názvem „Mantra“. Mnohé pozornosti se u nás nedočkala, a když už, na extra chvalozpěvy nedošlo. Nebojím se ale říct, že se jednalo o zásadní dílo kapely i progresivní scény, tak přesycené různými koumáky. Novinku „Ænigma“ s albem předchozím spojuje dojem nenásilného představení nabitého emocemi a energií, ač „Mantra“ působí z obou desek ponuřeji a méně učesaně. Podobně jako její předchůdkyně, je „Ænigma“ spletí (nejen) metalových žánrů, v písních se různě prolínají riffy death, black, pagan metalu a dalších směrů, hluboký a vysoký growl, čistý vokál i řev. Pozice, které dříve obývaly smyčce, dnes okupují klarinet a saxofon. „Ænigma“ jsou s „Mantrou“ hudební i kompoziční sourozenci. Výrazně se dají odlišit spíše pocitově. Oproti spirituální a excentrické „Mantře“ je „Ænigma“ spíše uzavřená, přesto ne zcela introvertní. Obě zmíněná díla ilustrují notnou dávku tvůrčího umu, u každého lze nalézt kvality jinde, mouchy by se naopak hledaly těžko.

Takových chvil je však na albu jako šafránu a po hodinovém poslechu zůstávají na paměti pouze silné momenty jako úvodní dvojice „Against the Grain“ a „Image of Time“ nebo sedmička „To the Core“. Z mnoha písní mám pak dojem, že nejsilněji a především nejpřesvědčivěji se In Vain cítí ve skladbách, které jsou postaveny na silném riffovém motivu extrémnějšího stylového provedení. Stejně jako byl tento prvek znatelný na debutu, i tentokrát zůstává vše při starém. To by mohlo sloužit skeptikům jako naděje, že In Vain i na deskách budoucích zůstanou z těch, kteří se drží extrémnějšího ražení progresivního metalu.

Osobně pak považuji za velmi pozitivní především fakt, že přestože se leccos od debutu nezměnilo, jsou In Vain stále na cestě kupředu a nikoliv v bludném kruhu recyklování dávno slyšeného. Dokáží účelněji pracovat s mnoha rozličnými motivy a skládat je do kompaktních celků, které mají hlavu a patu. S takovým otvírákem desky, jakým je „Against the Grain“, se k tomuto albu jen těžko nevrátíte. Ba co víc, budete chtít stále víc a znovu.

V době všemožných hudebních recyklátů je třeba ocenit kvalitní řemeslnou a zároveň i inovativní práci. „Ænigma“ nejspíše nebude takovou peckou, jako byl ve své době „The Latter Rain“, ale rozhodně se mu dokáže hrdě a přesvědčivě postavit. Po poněkud ušmudlané dvojce „Mantra“ jsou In Vain opět na výsluní progresivního metalu a mohou se pyšnit zatím jednou z nejlepších metalových desek tohoto roku. Ne nadarmo si je na společné turné pozvali Solefald.