In the Midst of Lions - Shadows

Božská nuda s ďábelskou přilnavostí
2011
Facedown Records
30:43 (10 skladeb)
technical deathcore
www.myspace.com/inthemidstoflions

Myslel jsem si, že vydat tři desky ve třech letech po založení je výsadou pouze německé kapely Neaera, která si právě po třetím albu vystřílela veškerý prach. Pánové ze St. Louis, kteří si vybrali za svůj název žalm 57:4, zvládli od svého založení rovněž tři alba. Jako poslední kus představují „Shadows“, který měl vystoupit ze stínu předchozích nahrávek.

Jestliže se na debutové desce „Out of Darkness“ snažili členové In the Midst of Lions vyhánět své osobní démony, jeden příslušník temné strany je stále zlobí i v aktuální tvorbě, a to bicí. Právě tento element brzdí kapelu ve větším rozjezdu, což okamžitě potvrzuje úvodní skladba z této desky. V pomalých a středních tempech je to ještě zahladitelné, ale jakmile přijde na řadu rychlejší pasáž, nastává velký problém.

Dalším setrvalým nešvarem zůstal monotónní pěvecký projev Matta Janssena, jenž by možná uspěl v brutal deathových formacích ze staré školy, ale v moderním, technicky vytříbeném deathcoru se očekává daleko víc. Nezachrání to ani jeho velmi občasné návštěvy do vyšších poloh, případně ani recitace evokující návštěvu toalety.

Oproti jiným křesťanským hudebním spolkům se In the Midst of Lions snaží lidi svými texty přesvědčovat o jediné cestě, kterou se máme dát, ale ono to nefunguje. Výtažky z Bible jsou střídány záznamy osobních prožitků, které se většinou motají kolem dřívějšího „volnějšího“ životního stylu některých členů kapely. V tomto případě však osobní rovina skrze reproduktor nepronikne ani v nejmenším. Deska „Shadows“ nemá žádného ducha, a tak se musí spolehnout na jednu zcela jistou a kvalitní složku, a tou jsou nástroje tvořící melodie.

„Ač jde o nejlepší produkt missourských deathcoristů, na pochvalu to rozhodně není.“

Právě technický směr kytar a baskytary je to, čím si In the Midst of Lions i přes svoji zbožnost získávají ďábelskou přilnavost. Děsivé, sekavé a hodně podladěné tóny se dokážou hezky přicucnout, aniž by to člověk vnímal. Zcela jistě toto dokazuje píseň s názvem „The Call“.

Na dlouhohrající desku je ale jediný stabilní element poněkud málo. Při úvaze, že toto je už jejich třetí deska, není radno si představovat, jak zněly ty předchozí. Ač jde o nejlepší produkt missourských deathcoristů, na pochvalu to rozhodně není, i když ubírat jim zajímavé nápady, co se týče aranžmá ve středním tempu, taky nelze. Tam jsou ti, jež mezi lvy ulehají, pány svého řemesla.

Album „Shadows“ je rozporuplné. Na jednu stranu jde o božskou nudu, ve které hrají hlavní roli bubeník a zpěvák s víceméně plytkými texty. Na druhé straně stojí ovšem velmi statečný bojovník v podobě více než decentních riffů, nápaditých melodií a doslova vražedně posazených breakdownů. Kdo tedy ve vzájemné bitvě zvítězí? Nikdo. Jde o třetí desku ve třetím roce působení kapely a obávám se, ačkoliv nechci být skeptikem, že nic lepšího už od In the Midst of Lions nepřijde.