IMHHH: Drew McDowall + Helm + Urbanfailure

O pondělcích jedině industriál
1. února 2016
Brno, Praha/Fórum pro architekturu a média

Jen hlupci dělají kravál kolem toho, když se potká Praha s Brnem. Tentokrát ale o hluk cíleně šlo. A nedělali jej hlupci, ale špičky svého řemesla.

V centru Brna v posledních letech vzniká spousta nových míst s velkým potenciálem, v nichž bývají vidět pohromadě rezavá kola a vyleštěné Macy, nebo kde v lepším případě dostávají prostor různé unikátní akce. Mezi ty druhé patří Fórum pro architekturu a média, nabízející platformu pro konání všeho možného, od večerů věnovaných rozborům seriálu „Doktor Martin“ s Miroslavem Donutilem, až po vystoupení umělců experimentujících s všemožnými podobami noisových a industriálních žánrů.

A přesně to se tu 1. února odehrávalo. Večer věnovaný extrémní elektronice naplnili tři vystupující – Michal Lichý se svým projektem Urbanfailure, Američan Drew McDowall známý už od osmdesátých let a na poli ruchového experimentátorství naopak relativní nováček Luke Younger, který stejně jako McDowall u nás vystupoval poprvé.

Urbanfailure na začátek rozhodně nezklamal. Michal Lichý umí řádně „vytočit knoflíky“ do žádoucích krajních poloh a výsledný efekt cuchá účesy i úsměvy. Oproti dvěma dalším vystupujícím jeho tvorba ani náznakem nepracuje s nějakými zadumanějšími polohami, spíš na nás rovnou sype, co mu syntezátor vyplivne. Oslovilo, že si tu a tam uprostřed toho všeho lo-fi noisového bince zahrál s náznakem rytmu, kterého byste se už už chytli, ale hned vzápětí, skoro ještě dřív než si to mozek uvědomil, ho zlikvidoval tím, že přehodil kolej někam jinam. Žádná pravidelnost, žádné ukotvení. Na začátek pondělního koncertu víc než podařená rychta a velká spokojenost.

„Chvíli nám zpoza svých mašinek ohýbá nehty a pak už zase uháníme někam do noisové nirvány, kde sedí stejný Buddha, jakého známe, akorát mu kromě blaženého úsměvu ještě mírně cuká oko.“

Drew McDowall, známý nejen působením v legendárních anglických Coil, představoval nejzajímavější jméno. A zaslouženě. McDowall vytváří přesně ten typ zvuků, které najdeme na hranici mezi industriálním hlukem a hudbou – jednu chvíli jste ztraceni v omamně pulsujícím prostoru, ve chvíli další se necháte řádně znejistit tím, jak se onen prostor začíná křivit, stáčet někam úplně jinam. Vy ale nemůžete vystoupit, nezbývá než se nechat unášet. Dovolím si tvrdit, že „naživo“ zní McDowallova produkce dost podobně jako na deskách, což je jen a jen dobře, přitom se ale nevytratil dojem, že posloucháte něco, co vás, pokud se danými žánry dovedete nechat unést, vždycky dovede překvapit. Zároveň jde o jakýsi základ, proti němuž se nedá nic namítnout. McDowall mě bavil moc, a pokud by přímo jej nebo „otce zakladatele“ Coil třeba někdo neznal, lze s klidem doporučit jako vstupní bránu do žánrů tohoto ražení.

Oč méně mi byl Luke Younger neboli Helm známý, o to více překvapil. Nejatmosferičtější, zvukově nejintenzivnější a zároveň i časově nejvelkorysejší set. Netvoří vlastně natolik odlišně od McDowalla, oproti němu je ale pestřejší a lítá od hlubokých, táhlých a hodně dunivých pasáží k do extrému vyhraněným zvukům. Z těch ale nevytváří nějaké šílené zvukové stěry, spíš je (ne)organicky spojuje s celkem a jakoby natahuje na co nejdelší plochu. Chvíli nám zpoza svých mašinek ohýbá nehty a pak už zase uháníme někam do noisové nirvány, kde sedí stejný Buddha, jakého známe, akorát mu kromě blaženého úsměvu ještě mírně cuká oko.

Moje původně nad pondělkem pozdvižené obočí kleslo s náhlým prozřením, že k hudbě, co nemá vyloženě hladit, se jiný den nemůže hodit více. Když k tomu ještě připočtu prostor i publikum na úrovni, nezbývá než jednoznačně zvednout palec nahoru.

fotografie perex: Zdeněk Němec