If These Trees Could Talk – Red Forest

Co snese tradiční post-rock?
2012
vlastní náklad
47:37 (9 skladeb)
instrumentální post-rock
www.ifthesetreescouldtalk.com

Kdyby mohly stromy mluvit, možná bychom se museli stydět. Ani ne proto, co jsme dokázali zničit ekologicky, jako kvůli tomu, co ničíme (ne)logicky. Podstata totiž vždycky stojí a bude stát na drobnostech. Stejně jako tvorba post-rockových If These Trees Could Talk vychází z žánrových základů, vděčných, věčných, z maličkostí, které mohou stejně tak vytvořit klišé, jako dojít k zajímavému celku.

Vezměte si třeba jejich debutovou desku „Above the Earth, Below the Sky“, nic víc než čirý post-rock, čtyři kytary bez všech těch moderních kudrlinek a jediné, co tomu všemu dávalo smysl, byla melodie. Ne, to album nebylo nějak zázračné a marně bych lovil v paměti cokoliv, co by mi ho nějak konkrétně připomnělo, přesto vzpomínám, že výrazově fungovalo bezezbytku.

If These Trees Could Talk už od svého eponymního EP z roku 2006 otevřeně tíhnou k potřebě třímat věci ve vlastních rukách, od samotné melodie až po výslednou produkci. A i když zmíněné minialbum mělo všechny předpoklady „přihrát“ k podpisu zajímavou smlouvu s některým renomovaným subžánrovým labelem, kapela zůstala u kolonky „self-released“ a pouze své vinyly produkuje prostřednictvím malých nezávislých společností. Ale proč ne, zázemí samo o sobě může (a musí) být i v hudbě samotné, v upřímném nadšení a důvěry v sebe samé.

„Buďte soudní, rozhlédněte se po soudobé post-rockové scéně a zjistíte, že si termín ‚žánrová inovace‘ leckterá formace vykládá jako automatické přimíchání elektroniky.“

I když v promo materiálech k desce „Red Forest“ ležela spousta senzačních frází o tvůrčím perfekcionismu a jasném směřování, já zcela lakonicky tušil, že v důsledku o žádný naprosto zásadní posun nepůjde. Někomu prostě zvoní hrana, jinému struny a tahle pětice z Ohia se za ty tři roky skutečně výrazově nezměnila, což je ale paradoxně fajn, hodně fajn. Proč?

Buďte soudní, rozhlédněte se po soudobé post-rockové scéně a zjistíte, že si termín „žánrová inovace“ leckterá formace vykládá jako automatické přimíchání elektroniky, vynucené progrese nebo snad úplné vypuštění kytar. Jenomže to podstatné takovým spolkům uniká: ústřední motiv, jeho síla, autenticita, emoce, na něm to všechno stojí a s ním to všechno padá. Právě If These Trees Could Talk se ho ale daří udržet, rozvíjet a i bez nejrůznějších atmosférotvorných lákadel typu akustického klavíru, smyčců či ambientní elektroniky zůstávají příjemně melodramatičtí, rytmicky bohatí a proměnliví.

„Celková intenzita téhle desky spočívá ve vyvážené harmonii s její intimitou.“

A když už chvílemi zhrubnou, pak bych to rozhodně nenazýval post-metalem, protože to celé zní spíš jako nějaký devadesátkový opožděný grunge a téhle syrové kytarové jednoduchosti bude časem nejspíš víc než třeba, nejen pro zachování stylových kontrastů. Ve spoustě zdrojů stálo přirovnání k chicagským Russian Circles, ale tady bych byl zdrženlivý – nejen proto, že jsem při jejich loňské řadovce „Empros“ prožíval jistou nelíčenou euforii, kdežto v případě „Red Forest“ bych ten pocit přirovnal spíš ke smířlivému bloudění. Celková intenzita téhle desky spočívá ve vyvážené harmonii s její intimitou a tak ani nemám důvod k nějakému vzruchu nad rámec chilloutu v lůně přírody.

Možná to bude znít podivně, ale největším kouzlem nových If These Trees Could Talk je, že vlastně žádné zvláštní kouzlo nemají. Když je prožíváte, všechno má tak nějak smysl, jednotlivé melodie se propojují a doplňují, komplexně fungují jak v rámci celku, tak v samostatných detailech. A i když dostanete veskrze pouze to, co od tradičního post-rocku poslední dekády očekáváte, máte minimálně devět dobrých důvodů vydat se do rudého lesa znovu. Bez bázně a hany, absolutní self-promotion.