Ides of Gemini

Komorní spirituální seance
hosté: A Dead Forest Index, Nod Nod, Heirs
2. října 2012
Praha, K4

Doklad toho, že žijeme, nenacházíme v tom, co jsme prožili, ale především v tom, co se nám nabízí prožít.

Když aardvarkovský projekt „Naše koncerty“ ve spolupráci s Marast Music oznámil sestavu téhle vskutku mile obskurní akce, zdálo se, že přináší minoritu v minoritě, bezesporu kvalitní a především ne tolik známé zástupce žánrů, které si v tuzemském (pod)vědomí ještě neurvaly hlubší zájem. Snad proto mohlo zafungovat kouzlo neznámého a na půdě, či snad ještě lépe ve sklepení Filosofické fakulty Univerzity Karlovy tak mohlo ožít cosi mystického, bezprostředního.

„Introvertní vystoupení téhle bratrské dvojice dokreslilo jakousi bizarní verzi (ne)pohody, kdy vám znepokojivě pokojná hudba vytlouká z duše splín splínem.“

I přes konkrétní propagaci jsem vycházel z faktu, že hlavní hvězdu celé akce Ides of Gemini stále obestírá opar jistého neznáma a nic na tom nemění ani fakt, že jde o projekt propojený s jen o něco známějšími Black Math Horseman. Ovšem sestava celého večera skýtala právě nenucenou možnost, kterak poznat interprety dosud nepoznané, interprety s aktuálním i budoucím potenciálem.

Příkladem právě takového nesmělého rendezvous bylo hned úvodní vystoupení poloakustického australského dua A Dead Forest Index. Německý label Denovali je jakousi zárukou určité tvůrčí i vizuální kvality a to i v případě časem neprověřených jmen, takže introvertní „rodinné“ vystoupení téhle bratrské dvojice dokreslilo jakousi bizarní verzi (ne)pohody, kdy vám znepokojivě pokojná hudba vytlouká z duše splín splínem. Jejich letošní EP „Antique“ jsem dosud slyšel jen velmi zběžně a naživo to celé působilo vcelku okouzlujícím dojmem, nikoliv však kouzelným. Byť se sálem nesla neskrývaná spokojenost, ve mně ta intimita celého setu vyvolávala pocit jisté odtažitosti a tenhle rozpor přetrval až do samého závěru. Za sebe bych spíš vlažnému publiku, které si na počátek produkce počkalo o nějakých třicet minut navíc oproti původnímu plánu, dopřál pro zahřátí trošku víc energie a evidentní výrazové mnohotvárnosti, kterou nabídli následní Nod Nod.

Jestliže se totiž lidé bojí dávat najevo své emoce, by se chránili před bolestí, pak tahle pětice dohání emoce až na samotný práh zranitelnosti. Už od počátku působilo jejich počínání jako otevřená exkurze moderní post-metalovou, rockovou atmosférou. Naprostá odevzdanost hudbě, nikoliv v hubě. V kontextu celého večera nejmohutnější zvuk, ve kterém se nedobrovolně utápěla většina vokálních linek (což je asi nevyhnutelná cena v poměru produkce a zázemí). I když jsem o existenci tohohle spolku už něco málo zvěděl, překvapilo mě množství tvůrčích kontrastů, od táhle intimních momentů až po typicky gradující post-metalové plochy a to všechno navíc ještě mělo vcelku autentický, nepovrchní ráz. Možná už po letech v téhle sortě žánrů ztrácím jistý nadhled, přesto si troufám tvrdit, že Nod Nod pro mě byli jedním z vrcholů celého večera.

„Svrchovaně přívětiví lidé nemusejí zákonitě dělat vlídnou muziku, které však přesto nemáte problém bytostně (u)věřit.“

Damian Coward, bubeník Heirs, druhého z australských spolků, nám před koncertem podal vtipný návod čím se nadopovat, aby cesta letadlem utekla co nejrychleji. Nebyl jsem si úplně jistý, jestli bych se z těch oblbováků vůbec kdy probral, každopádně vystoupení téhle trojice nakoplo přítomné nadevší pochyby. I když od počátku klamalo tělem a vizáží spíš připomínalo osmdesátkový gotický post-punk (který je vlastní francouzské kapele Soror Dolorosa, jejíž členové se večera zúčastnili pouze v roli diváků), servíroval se hodně syrový post-metal/rock bez zbytečných kudrlinek. Nepočítám samplované mezihry, které držely vystoupení ve formě nepřerušovaného, čistě instrumentálního setu. Jen tři zářivky pohozené u kytarových pedálů, trocha umělé mlhy a očividný herní zápal. I když to místy bylo veskrze tradiční a očekávané, celková atmosféra byla víc než příjemně temná a dráždivá. Ani druhý kůň ze stáje Denovali nezklamal.

O Ides of Gemini jsem se v úvodu již zmínil. Večer pokročil a něco po jedenácté spustila tahle trojice svůj psychedelický marš, bubnovaný pochod ve všech myslitelných odstínech šedi, skrze již docela prořídlý zástup nejvěrnějších fanoušků. I napočtvrté se na pódiu objevil interpret s naprosto rozdílným zvukem, než měli ostatní, opětovně osobité pojetí hudební minority.

Produkce jednoznačně postavená na vokálním projevu Sery Timms s minimem vyloženě hutných kytarových pasáží dala ve známost, že svrchovaně přívětiví lidé nemusejí zákonitě dělat vlídnou muziku, které však přesto nemáte problém bytostně (u)věřit. Bezezbytku naplněná hudební očekávání mi zkalil možná jediný fakt a sice, že i přes poctivé promo nebyla akce odměněna stejně poctivou návštěvou, díky čemuž se celý večer nesl v komorním duchu.

Není to škoda, ptal jsem se sám sebe? Možná ano, ale zůstal jsem realistou, protože ať chci nebo ne, hudební akce nedělá jen hudba samotná. Teď nemluvím za spolupořádající médium, ale čistě sám za sebe a troufám si tvrdit, že podzimní klubová sezona byla započata víc než důstojně. I temnota může nabídnout překvapivou variabilitu motivů, i chlad může do jisté míry hřát, a když to celé navíc funguje v přátelské atmosféře, odnesete si nebývale osobitou vzpomínku. Tahle kosmopolitní seance vyvolala celou řadu příjemně (ne)konkrétních dojmů.