Idaho – You Were A Dick

Oficiální soundtrack pro líné odpoledne
2011
Talitres Records
36:53 (14 skladeb)
indie rock/slowcore
http://idahomusic.com

O některých rockových subžánrech, potažmo spíše „škatulkách“, lze zcela legitimně (byť tlumeným šepotem pozůstalého) hovořit jako o mrtvých – a navzdory populárnímu rčení to punk rozhodně není.

Někdy lze momenty skonu žánru poměrně dobře definovat, jako třeba u grunge, kdy takovýmito milníky mohou být data rozpadu kapel či momenty, kdy princové garážové aristokracie vymírali po jehle či brokovnici. Někdy se zase označení žánru přežije, opatrně poslepované střepy jakžtakž soudržné scény se rozpadnou, „duch doby“ vytěká a najednou máme z kdysi vitálního subžánru pouhé slovníkové heslo.

Takový je osud slowcoru (či sadcoru, chcete-li), minimalistické, křehké, pomalé a melancholické odnože kytarové hudby, která se v první polovině devadesátých let vymezovala právě vůči neotesanému vzteku grunge. Jak vidno, v pomyslném souboji žánrových proudů (přičemž ten slowcorový lze definovat přinejlepším dost vágně), ukopali melancholici sotva plichtu.

Jeff Martin (bydlištěm nikoli v Idahu, nýbrž v Kalifornii) pamatuje krátkou historii slowcoru v podstatě od samého začátku. Se svým spolužákem ze střední školy Johnem K. Berrym založil Idaho v roce 1992, kteří se v průběhu 90. let se do kroniky americké alternativní scény zapsali několika povedenými alby. Mým favoritem je rockověji laděná deska „Three Sheets to the Wind“ z roku 1995, kdy se Idaho poprvé a naposled rozrostli na pět členů, leč o žádném z jejich výtvorů nelze říci, že by přinesl nějaký výrazný kvalitativní výkyv.

„Pokud vám ke spokojenosti stačí ‚pěkné písničky‘, nemusíte tento text ani dočítat do konce a rovnou můžete zapínat iTunes, nová deska Idaho vás určitě nezklame.“

Od roku 2001 je Idaho čistě sólovým projektem Jeffa Martina, jenž je jediným stálým členem, výhradním skladatelem a z převážné části také jediným instrumentalistou na všech třech deskách, které následovaly. „You Were a Dick“, nesoucí v rámci diskografie pořadové číslo osm, se po šestileté pauze dostala na světlo boží právě letos.

Předchozí deska nazvaná „The Lone Gunman“ načrtnula krapet experimentálnější stezku, po níž by se Martinova tvorba mohla vydat. Na „You Were a Dick“ se však vše vrací do starých kolejí tradičního, leč poctivého písničkářství. Vzdušnost, prostornost a aranžérskou vrstevnatost nahrazují Martinovi vlastní subtilnost a přímost. Deska tím nenabízí příliš prostoru pro postupné rozkrývání či zavrtávání se do hloubky – co na srdci, to se okamžitě a bez nějakého dlouhého přemýšlení octne na strunách či na jazyku.

Písně působí bezprostředně, nepřibarveně, až bezelstně, jako kdyby vám Jeff Martin vykládal nějakou úsměvnou historku a vás ani nenapadlo jej podezírat z toho, že to včera v televizi říkal Conan O'Brien. Pokud vám ke spokojenosti stačí „pěkné písničky“, nemusíte tento text ani dočítat do konce a rovnou můžete zapínat iTunes, nová deska Idaho vás určitě nezklame.

„Když si nové Idaho pustíte ke konzumaci odpolední kávy, už nebudete mít potřebu dát si k ní sušenku.“

Drobný háček ovšem tkví v tom, že na rozdíl od některých jeho předchůdců na mě „You Were a Dick“ funguje pouze situačně. Nejspíš za to může právě to, nakolik je deska příjemně lenivá, poklidná, vlídná – a nicneříkající. Řekněme, že když si nové Idaho pustíte ke konzumaci odpolední kávy, už nebudete mít potřebu dát si k ní sušenku. V tom momentě se deska optimálním způsobem trefuje do nálady a funguje. Jindy to však není úplně ono. Skladatelská formule, kdy jsou písně vystavěny na minimalistických kytarových či klavírních linkách, střídmě opleteny aranžemi a opatrně vedeny za ruku Martinovým vokálem oscilujícím mezi ospalostí J Mascise a empatií Alana Sparhawka v zásadě funguje.

Ale tentokrát mi zde chybí výraznější nápady, intenzivnější emoce a dramatičtější momenty, které by povýšily „You Were a Dick“ na něco jiného, než relaxační počin. Když se pokouším novou desku poslouchat soustředěněji, nenavozuje mi až na pár výjimek („The Space Between“, „Weigh It Down“) jiný pocit, než že se pomalu kolébám za slunečného odpoledne na pramici s obličejem zakrytým slamákem. A já teda fakt nemám rád slamáky. I přes tuto stereotypnost má však nejnovější Martinův počin své chvíle, kdy jej zatoužíte mít v přehrávači.