Ibrahim Maalouf

My jsme jedna rodina
v rámci mezinárodního hudebního festivalu Jazzinec 2014
15. dubna 2014
Trutnov, Uffo

Představa, že hudba lidi spojuje, v praxi není víc než zbožné přání, protože fanoušci mají spíš sklony se sdružovat v myriády navzájem znesvářených ghett než jednu globální vesnici. O to víc pak potěší, že se dvacet let po Zappově smrti ještě najde někdo, komu oslovit všechny posluchače bez rozdílu, zdá se, nečiní žádné zvláštní obtíže.

Maaloufovu matku vůbec neznám, ale nejspíš to bude velmi moudrá dáma. Pojmenovat budoucího nadžánrového hudebníka podle Ibrahima (Abraháma), mýtického praotce, k němuž se svorně hlásí jinak nesmiřitelní křesťané, muslimové i židé, byl projev nevšední prozíravosti.

Přestože mně a Tomovi pořadatelé vyšli vstříc a vybrali nám v už tak skvostném sále trutnovského Uffo vynikající místa k sezení, přece jsme se v hledišti, v němž nepřevládali rozhněvaní mladí vegani, ale usedlí třicátníci, čtyřicátníci, zpočátku cítili poněkud nepatřičně.

Ten pocit zmizel v nenávratnu právě ve chvíli, kdy Maaloufova kapela spustila. O nadšeném úvodním proslovu jednoho z hlavních pořadatelů, očividně vyvedeném z míry už Ibrahimovou přítomností v zákulisí, jsem si pomyslel svoje, ale po doslova infarktovém entrée Maaloufových Illusions mi sklaplo i v duchu. Prvotní šok sice odezněl, ale jejich hudba, jejímž bez nadsázky biblickým rozměrům byl i velmi otevřený Jazzinec těsný, bude ve mně tak jako tak ještě dlouho doznívat.

„Z ‚Nekonečného příběhu‛ jsem věděl, že není bezpečné některé knihy číst, ale netušil jsem, že to platí také o sledování koncertů.“

Bylo by pro mě jednodušší vypsat, co jsem toho večera neslyšel, a ani tak si z hlavy nevybavím, co by to asi tak mohlo být. Jako by mi Maalouf před ušima vykládal obraz mého vlastního života. Slyšel jsem jak polyrytmie ne nepodobné těm thordendalovským, na tón skoupé ozvěny Cult of Luna a běsnění Thema Eleven, tak Orphaned Land, polické Jazz Generation, trubku Mikuláše Chadimy a do Irska zahleděné Dún an Doras, a to ze vzpomínek vybírám jen namátkou.

Z „Nekonečného příběhu“ jsem věděl, že není bezpečné některé knihy číst, ale netušil jsem, že to platí také o sledování koncertů. Věřím však, že kdyby kdokoliv z výše jmenovaných hudbu Ibrahima Maaloufa slyšel, nejenže by se cítil poctěn, že vymyslel už vymyšlené, a že to někdo jiný zcela nenuceně propojuje se zdánlivě neslučitelnými žánry. Také by přinejmenším na dvě hodiny mohl mít dojem, že přes všechny ty rozbroje patříme všichni do jedné velké milující rodiny.

fotografie: Tomáš Šrejber