Hradby samoty IV.

Zavřeni v hradbách, otevřeni všemu
5. – 7. června 2013
Brno, hrad Veveří

Cyril, Metoděj a Jan Hus, v jejichž svátky se čtvrtý ročník festivalu experimentální elektronické hudby Hradby samoty konal, by si trhali vous, kdyby viděli tisíce mladých lidí vřískat ve stejném týdnu nadšením kvůli Karlu Gottovi na Rock for People. To na Hradbách, které bohužel návštěvou poctily diváků řádově jen desítky, si ovace zasloužily už jen exteriéry hradu Veveří.

Ten a přilehlé „nadhradí“ vytvářely takovou atmosféru, že už jen s mizejícím sluncem bylo o zlo postaráno. A co teprve, když se z interiérů začal valit industriální lomoz...

Nejdříve se na pódiu v budově ve střední části hradního komplexu ukázal Instinct Primal, český ambient pracující třeba i s přírodními zvuky. Šlo o velmi slušný rozjezd, který mohl jen těžko urazit kohokoli z přítomných. U druhého jména v programu došlo ke změně, Deutsch Nepal měl totiž problémy na letišti, proto místo něj vystoupili Rakušané Aleerselen. Na jejich kombinování vojenských písní s bubny a, řekněme, lehčí elektronikou jsem byl zvědavý, nicméně jsem mu snad kromě jedné skladby nepřišel na chuť. Hlasité deklamování a pochodové bubny si s místy trochu poťouchlými melodiemi moc nerozuměly. Ne snad že by spojování prvků industrialu, military folku a v popu využitelných samplů byl špatný nápad, jen si u Aleerseen nejsem moc jistý, co tím vším vlastně chtějí říct.

„Obrovský klobouk dolů za vystoupení vytvořené přímo na místě, obrovský klobouk dolů za tvář, z níž nemizela nálada.“

Zpoždění následně vystupujícího Petera Anderssona alias Deutsch Nepal padá na vrub zaměstnanců letiště, kvůli kterým přišel o veškeré aparáty. Zatímco já bych se věšel, Deutsch Nepal se nezalekl využít, co se zrovna dalo, chvíli se hrabal v kabelech, aby pak předvedl totální improvizaci, která, byť samozřejmě nedosahovala nahrávek, byla v podmanivosti rovna všemu ostatnímu. Obrovský klobouk dolů za vystoupení vytvořené přímo na místě, obrovský klobouk dolů za tvář, z níž nemizela nálada.

Jeho kolegovi stojícím za jménem Raison D'Etre naštěstí žádný nenechavec nic nevzal, proto jsme mohli zhlédnout darkambientní vrchol festivalu. Kamera se zlatohnědým filtrem líně proplouvající opuštěným průmyslovým objektem, všudypřítomná rez, kapající voda, ale také hromady lidských kostí a další chladem čišící výjevy podtrhly temnotemné, absolutně spirituální vystoupení představující jeden z vrcholů celých Hradeb.

Na Tábor radosti se nahrnulo nejvíce lidí, čemuž se nedá vůbec divit. Dle reakcí šlo pro velkou část publika o nejlepší vystoupení večera. Pánové se objevili s rohatými maskami, které v polovině vyměnili za známější, ale neokoukatatelné mayské, přičemž stále drželi úroveň napětí hodně vysoko. Tepavý, energický a především uhrančivý orchestrální industrial nestrhne jen málokoho. Na Hradbách zcela pochopitelně strhl každého. Po poslední skladbě se zcela naplněn potácím ven, sedám na trávu a potichu trávím omamný zážitek.

„Třešničkou pak byla místní country zábavovka vystupující v hradní hospodě, která festivalu jen a jen prospěla.“

Sobotní den proběhl ve znamení milých a mnohdy zajímavých kontaktů mezi odlišnými světy. Už bodrý a notně zpocený sedlák bez trika bezelstně kázající v autobuse o Ježíšovi černě oděné skupince (které se samozřejmě nezapomněl ptát, kdo umřel), napovídal, že v tomto smyslu někdy prostory oddělené od okolí kazí na extrémních akcích spousty zábavy. Naplno to vyplynulo s okamžikem otevření hlavní brány, kdy se začali fanoušci temné elektroniky plynule míchat s běžnými víkendovými návštěvníky. Vše pak probíhalo v jemně surrealistickém duchu, ale v zásadě naprosto hladce a bez problémů. Snad jen sem tam nějaká rodinka lízala zmrzlinu o malinko rychleji. Třešničkou pak byla místní country zábavovka vystupující v hradní hospodě, která festivalu jen a jen prospěla – upřímným přesvědčením o správnosti vlastního konání výrazně umocnila hlad po večerním programu.

Ten otevřela Hluková sekce, tedy spojení jmen Drén, Garasu, 900piesek a Noise Mortanna. A otevřela jej hutně, způsobem hodným svého jména. Zvuky vytvořené nejen pomocí tenisové rakety byly chvílemi na hranici snesitelné hlasitosti, přičemž ty výše položené už za ní. Snad i proto se přímo před pódiem nadšeně svíjelo jen pár nadšenců nezapomenuvších špunty do uší.

Ĺahká můza samozřejmě zaujala outfitem, ať už extravagantním účesy zpěvačky nebo kovově-koženým oblečkem její mladinké kolegyně. Na české a slovenské scéně je kapela více než známá, podstatné je navíc to, že si drží profesionální standard, od kterého při vystoupeních neupouští a neupustila ani zde. Jen kvůli trochu špatné akustice a velké hlasitosti zpěv částečně zastiňoval kytary, celkově vzato ale vše v pořádku.

„A znova velká poklona, protože Bocksholm dovedli k industrial noise k dokonalosti.“

Kim Larsen, tvůrčí postava :Of the Wand and the Moon:, se na festivalu objevil už první den, což jen přispělo k natěšenosti na vystoupení, které odehrál jen s kytaristou, starajícím se též o klávesovou foukací harmoniku, a bubeníkem (jinak je momentální počet hráčů v doprovodné kapele šest). Publikum pochopitelně projevovalo nadšení už při sebemenších částech skladeb objevujících se během zvučení, pročež bylo na první kus skvěle naladěno. Zazněly skladby z nové desky, ze starších asi největší úspěch sklidila „Lost in Emptiness“. Že se nekonal vyvolávaný „Lucifer“ je úplně jedno, protože Kim bez přehánění špatnou skladbu nesložil. Zajímavým prvkem pak byla elektrická kytara, která minimálně do jedné skladby přidala až postrockovou, hodně naléhavou linku, v pozitivním slova smyslu zvednuvší onu skladbu intenzitou někam úplně mimo původní folkovou polohu.

Stejný, byť přirozenější, efekt měly bicí (na něž se samozřejmě hrálo s měkkými paličkami). Bohužel tatáž elektrická kytara obohacující vystoupení jej také párkrát svým docela výrazným a dlouhým rezonováním v reproduktorech trochu kazila. Čert však vem zvukové nedostatky, většina přítomných včetně Kima si jimi nenechala pokazit náladu, pročež na závěr následovalo hlasité dožadování se přídavku. Proběhl však pouze jeden, pak už se kapela s úsměvem omlouvala, že moc přetahuje a nedá se nic dělat.

Pomalu už se totiž blížili Bocksholm, pro mě špička všeho, co na Hradbách jakkoli operovalo s pojmem industrial. V tomto projektu se pojí mozky Raison D'Etre a Deutsch Nepal, přičemž druhý jmenovaný musel ze zmíněných příčin vystoupení odimprovizovat s vypůjčenými či zbylými aparáty (walkman a tak). Snad i proto na dlouhou dobu demonstrativně držel kazetu coby stále „živý“ element elektronické hudby. A znova velká poklona, protože Bocksholm dovedli k industrial noise k dokonalosti. Žádné náznaky, žádné nevyřčeno, ale brutální doslovnost, doslova „citace továrny“ podpořená projekcí pořízenou tamtéž. Špičkový zvukový fetiš.

„I za chaosem však musí stát myšlenka, i za bordelem musí být nápad. Einleitungszeit mají oboje.“

To Teatro Satanico jsou z odlišné dimenze. V minulosti černě se oblékající Devis Granziera nyní v modrém sáčku s odznáčky a jemným projevem působí spíše jako duchovně založený výtvarný umělec, jemuž by více než hrad slušela kavárna. Ve dvou vstupující projekt na mě nejdříve působil tak decentně a lehce, až jsem si skoro říkal, jestli pánové z přebohaté diskografie naschvál nezahráli ty nejvíc „popové“ kusy, aby provokovali. Není tomu tak, Teatro Satanico jsou zkrátka skoro veselí, a především proto jsem je nevydržel do úplného konce. Vůbec netvrdím, že jsou také špatní, jen kontrast mezi nimi a předešlými Bocksholm jim nechtěně vzal vítr z plachet.

S Einleitungszeit už jsme takzvaně doma. Zdánlivě chaotický industrial, který se více než o vystižení něčeho jako Bocksholm snaží o stvoření elektronického pekla či chaosu, jak chcete. I za chaosem však musí stát myšlenka, i za bordelem musí být nápad. Einleitungszeit mají oboje, snad je jen škoda, že už je nevidělo tolik lidí, kolik by si zasloužili.

Ke konci obětuji Opening Performace Orchestra a následnou improvizační session, a s velkou chutí na rychtu jiného ražení se vydávám do horní části komplexu, kde se v budově přidružené k hradbám odehrává plejáda všemožného breakcoru. Dorážím v nejlepší možnou chvíli na bordel dle mého gusta, načež ukončuji festival mezi zelenými lasery.

Na závěr si odpustím kafrání o nedostatcích, jednoduše na ně kašlu, spíše se pokusím vyjmenovat, proč si Hradby oblíbit: pro nadšence, kteří je realizují, pro nadšence, kteří se během nich scházejí, pro snad bez výjimky vstřícně se chovající skvělé kapely a projekty a pro fantastické prostředí… Jedním slovem pro vše.