Hradby samoty II.

Všemožné krajiny na Hradbách samoty
Skrol, Tábor radosti, Einleitungszeit vs Amanitas, Scholss Tegal, Urbanfailure, Deus Ex Machina, Angel Epilepsia, Ambigious, Pavlov's Lightbulb, Angelicus, Tamal, My Lucky Days a d.
30. července 2011
Holíč, zámek

První ročník festivalu Hradby samoty, který Michal Waldemar Marcinčin v babím létě roku 2010 zorganizoval na zřícenině hradu Cimburk, představoval zážitek, který z paměti nevytěsní ani životu nebezpečné množství alkoholu. Ještě o něco více ale znamenal triumf nadšenectví pro hudbu, ochotu nezištně nasadit vlastní síly a finance bez kalkulování s tím, že se vám ona aktivita „nějak vrátí“.

Deset měsíců po první akci se Hradby samoty přesunuly do slovenského zámku Holíč a vykázaly stopy jisté „profesionalizace“ a snad i směřování k něčemu, co by jednou mohlo být vícedenním festivalem, na který se budou lidé ochotni trmácet z velké a ještě větší dálky. Přesun na logisticky přístupnější místo znamenal bezesporu větší návštěvnický komfort, ale taky jistý úbytek mimořádnosti, kterýžto dojem však půjde návštěvníkům cimburské akce přebít jen s obtížemi a nerad bych v tomto směru budil dojem, že holičská lokace byla jakkoliv standardní – nebyla.

Nicméně pominu-li praktické hledisko (domluvy s obcí, bezpečnostní kritéria), je nesporné, že akce by měla mnohem silnější dopad, kdyby se celá odehrávala ve vnějších prostorách zámku a nikoliv v poněkud uniformně vyhlížejícím sklepení, které mohlo být vlastně kdekoliv. Holíčský zámek totiž za setmění vypadá mnohem impozantněji, než ve dne, kdy je vlastně standardní starou stavbou, kterou lze obdivovat jen v detailech, a to ještě nechtěných. Nejen proto tak mezi vrcholy festivalu patřilo společné vystoupení neurvalých Einleitungszeit a Amanitas, kteří dostali volné pole jejich ohnivé působnosti.

Jakkoliv si stojím za tím, co jsem psal v ohlase na koncert Aun v Praze (totiž, že ambient a podobné žánry nabízí i ve svých horších momentech pořád více, než průměrné projevy jiných žánrů), nelze čekat, že bude festival industriální a ambientní hudby nabízet jen smršť skvostů. A tak i úvodní interpreti druhých Hradeb samoty působili rozpačitě (Pavlov's Lightbulb) až humorně (My Lucky Days). Můžeme sice polemizovat o tom, že ne všechnu „hru na nástroje“ musíme nutně nálepkovat jako „hudbu“, například problémem My Lucky Days ovšem bylo, že nedokázali jít za rámec vyvratitelných omluv, že se nacházíme v oblasti pudové, šamanské rytmiky, která nevyžaduje třeba skladatelský talent. Tribální bušení a nečekaný (?) řev nejsou samy o sobě argumenty.

Zato projekty jako Ambiguous jsou spíše intelektuálně podnětné, než by okamžitě zachytily pozornost po stránce hudební, kompoziční. Imaginace zde ustupuje před technikou, která je ze skladeb příliš čitelná a probouzí otázku „co a jak“ se zde dělá, spíše než bychom se ptali „jak to působí“. Co ale měli všichni interpreti společné, byla skutečnost, že mnohem větší dopad mají ve chvílích, kdy se nesnaží šokovat. Nevypočitatelnost, síla kompozic či vnitřní napětí znamená v oblasti temné elektroniky více.

„Festivaly jako Hradby samoty nemají ze své podstaty na to velkolepě expandovat, mohou se ovšem stát středobodem setkávání úzkého, ale o to oddanějšího okruhu fanoušků.“

Podobně jako na festivalech jiných žánrů, i zde se s postupem času zvyšovala kvalita a zajímavost účinkujících, až jsme skončili u „svaté trojice“ Skrol, Einleitungszeit a Tábor radosti. Tvorba zde jmenovaných (v čele se Skrol) je postavená na prokomponovanosti a na tom, že náhoda přeje připraveným. Zmínění interpreti se tak mohou nechat vláčet spontánností a neplánovanými situacemi, ale zákonitě dosáhnou silnějšího dopadu než kapely z úvodu večera, které nemají v zádech silný vítr erudice či (takového) nadání. I díky tomu se jejich hudba otevírá mnohem většímu okruhu významů, i díky tomu ji nelze odzívat.

Navzdory výše uvedeným výhradám nicméně přiznávám, že zde prezentované žánry v sobě nesou značně odlišné zákonitosti oproti jakýmkoliv mainstreamovějším stylům. Tvorba zde znamená více možnost seberealizace, než byť jen vyhlídku kariéry, i soudržnost v auditoriu je větší, pročež je možné velice snadno konstatovat, že „tohle je zas akce, kde znám půlku publika“, jak to koneckonců učinila přítomná, temnoty (a rumu) užívající redaktorka tohoto magazínu (a taky Mortemu). Rovněž vnímání hudby je více pudové a v očekávání příznivců žánru jsou patrné o něco menší nároky, či spíše snadnější uspokojitelnost. Což by mělo znamenat jak vyšší ostražitost, tak ochotu vnímat hudbu „jinak“.

Druhý ročník Hradeb nebyl tak „punkovou“ akcí jako ten první, vše probíhalo koordinovaněji, bez možnosti zásadních faktických výtek, ba okolo jelo i méně „náhodných Vikingů“, kteří následně svými opileckými extempore kazili zážitek ostatním. Zároveň však tolik nefungovalo kouzlo místa a pomoct nemohla ani doprovodná instalace fotografií jako od šestnáctiletých emo slečen, které se před dvěma roky dostaly k fotoaparátu a Photoshopu, a před půl rokem k lahvi absintu a libovolné knížce od Markýze de Sade.

Festivaly jako Hradby samoty nemají ze své podstaty na to velkolepě expandovat, mohou se ovšem stát středobodem setkávání úzkého, ale o to oddanějšího okruhu fanoušků temné a nejednoznačné hudby. A tento potenciál mají (dá se dokonce říct, že široko daleko nemají obdoby), pročež lze doufat, že velice solidní druhý ročník je k takové „expanzi v rámci možností“ nakopne a brzy se zase sejdeme na místě stejně poutavém jako je holíčský zámek v noci a pokud možno poutavějším, než je renovovaný sklep téhož místa.