Hell:On, Sinful, Craving, Exorcizphobia, Mordotua

„Ivane, nechoď domů!“
24. říjen 2013
Hradec Králové, Event Music Bar

Zplozenci postsovětského metalového podsvětí jsou pro tuzemské obecenstvo stále velkou neznámou. Proto se tato návštěva hradeckého Eventu stala krom jiného i šancí za skrovný obnos si o nich a jejich koncertní formě udělat alespoň předběžnou představu. Pozvání od agentury Grinpa totiž přijali jak Němci z Craving, tak Moskvané ze Sinful a ukrajinští Hell:on.

Jako první se ale na pódium, určené nejvýše jednomu, dvěma středně vzrostlým „diskžokejům“, vměstnali pořadatelé a zároveň členové techdeathové kapely Mordotua. Vděčné entrée, srandovní Sašův mravoučný proslov a choreografie na „Satan Is Real“, jsme tentokrát kvůli delšímu zvučením museli oželet, ale to bych býval přešel, kdyby kapela nepropadla nutkání se v prostojích ustavičně omlouvat za to, že je tlačí čas. Určitě nejsem sám, pro koho je kvalitní dvacetiminutová show stejně dobrá jako hodinová, a i proto si myslím, že tím jen zkazili jinak příznivý dojem z vystoupení, které by se podle mého lépe vyjímalo spíše v druhé polovině večera než na jeho začátku.

Naopak Exorcizphobii, surfující na zvolna opadající vlně zájmu o klasický thrash, jsem sice na rozdíl od kolegy Bartoše viděl hrát prvně, i tak jsem prostor před pódiem opustil chvíli po něm. Ne snad, že bych byl proti podávání infuzí čerstvé krevní plazmy věkem sešlému metalu, ostatně letošní počiny Crisix a Havok jsou pádným důkazem, že i taková medikace může mít léčebný efekt. Trutnovští se ale ani nepokusili pacienta probrat z letargie. Pouze se jako vyhořelé staniční sestry drželi zažitých postupů a pravidelně kontrolovali pacientovy životní funkce, což ocenit neumím.

„Co následovalo poté, aspoň podle ‚Krásy nesmírné‘ slovy nevypovíš a v pohádce nevyjevíš.“

Zato Craving jako první toho večera názorně předvedli, kterak se prezentovat jak na koncertě, tak po něm v okolí „merčíku.“ Bohužel to bylo v podstatě všechno, co bych jim přičetl k dobru. Ani na okamžik nepochybuji, že „není nic, co by německý důstojník nedokázal,“ jak se praví v „Báječných mužích na létajících strojích“, ale podle příručky se špatně létá a ještě hůř dělají slušné koncerty. I díky tomu byl jejich plytký melodický death metal doslova jedno použití.

Zkraje tohoto tisíciletí se po globálním sukcesu polských věrozvěstů z Behemoth začaly i kraje za Dněprem hemžit hordami technice a Satanu na smrt (?) oddaných Kostějů. Bylo by však zbrklé pro pár gramů warpaintu a modely od metalshopu Sinful odbýt jako pozéry. Tito Moskvané sice lpí na konzervativních metalových hodnotách stejně jako na svém teatrálním výzoru, ale živě umějí zaujmout i bez technických fines a gotických propriet, což si samo o sobě zaslouží uznání. Pozoruhodných symfoblackových kapel totiž nebylo a nikdy ani nebude tolik, aby se jejich díla dala přehazovat vidlemi. Úhledná předělávka „Ov Fire and the Void“ byla už jen pomyslnou třešničkou na dortu.

Co následovalo poté, aspoň podle „Krásy nesmírné“ slovy nevypovíš a v pohádce nevyjevíš. Potomci záporožských Kozáků z thrashových Hell:on nejenže nezapřeli horkou krev předků, ale vysmáli se zplna hrdla i všem rádoby zralým úvahám, že mydlení se v kotli je pro rváče a dětiny. Nemám šajn, čím si jejich ataman před koncertem vylepšil náladu, ale podle mě by se to do EU vyvážet nemělo. Z Hell:on prýštící magorie kosila všechny s moshovým deficitem a nutila je dělat kousky, k nimž by se jindy odhodlali po jednom, dvou, slovy dvanácti stakanech vodky. Dát jí Ivan z Mordotuy ještě pár minut k dobru, zachvátila by ta nákaza asi nejen zbytek klubu. To se nakonec nestalo, načež mohu jen suše konstatovat: „Jaká škoda!“