Heirs – Hunter

Když světlo prochází tmou
2012
Denovali
instrumentální post-rock/post-punk
24:46 (3 skladby)
www.heirs.com.au

Australská kapela Heirs má možná renomé tamního nejlepšího post-metalového spolku, nejsou to však silná slova a emocionální útočnost, nač ve své hudbě spoléhá. Naopak – tři roky od úspěšného debutu „Alchera“ se její devizou stala neurčitost, která plodí nejeden moment zaujetí. Co je tohle za hudbu? Přichází k nám z minulosti nebo dnů budoucích?

Mini album „Hunter“ by bylo snadné přehlédnout. Ne snad pro jeho rozsah, ale celkovou nenápadnost, která se však ukáže být jeho silnou stránkou. Kdybychom chtěli pro Heirs získat okamžitou pozornost, mohli bychom ke zmínce o vrcholu australského post-metalového exportu přidat ještě pár slov o dlouholeté spolupráci s labelem Denovali anebo vyzdvihnout společné turné s emocionálními vílami z Alcest. A pokud to má Heirs získat pozornost, jedině dobře. Jo, a taky hrají na theremin!

Jinak ovšem jejich hudba stojí na pomalém vábení, jehož přitažlivost spočívá v tom, kterak se navzdory stylové různorodosti „Hunter“ slévá ve svůdný obraz nočního města. Určit letopočet se však ukazuje jako mnohem těžší úkol – stopy vedou do post-punkových brlohů i post-rockových škádlení, inspirátorem dvanáctiminutové „Never Land“ je Andrew Eldritch ze Sisters of Mercy, doprovodná estetika se vrací do dob, kdy světlo pronikalo tmou.

Heirs se vůbec daří nacházet pestrost v černobílé: repetice v právě zmíněné skladbě je mimořádně účelná, harmonie zde neslouží našemu potěšení, ale znejistění. Plezír by měl naopak vycházet z toho, jak kapela láká k hlubšímu poznání. Melodie i obrazy rostou, syntezátory si decentně říkají o pozornost a chodníky najednou nejsou tak šedé, jak se zprvu zdálo.

„Rozházené dráty od kytar přece nejsou binec – je to elegance v neúklidu.“

„Hunter“ je rovnou měrou povznášející i zemitá kytarová deska, která pracuje s pravidelností i nečekanými zvraty, a jejíž představa o úklidu neznačí nudně vypulírované prostory, ale poutavou ledabylost. Rozházené dráty od kytar přece nejsou binec – je to elegance v neúklidu.

S tím, že se kytary nerozpouštějí v postrockové mlze, souvisí i absence konkrétních emocí, namísto kterých se dostavuje obecné zaujetí a zvídavost. Více než gradace si Heirs hledí komplexnosti skladeb v každý jejich moment a dokazují, že i pomalým tempem lze otevřít oči, a že i ukolébávat lze, aniž by byla otupěna bystrost. Heirs k cíli nijak nespěchají – ale rozhodně ani nebloudí.