Heiden – Dolores

V bolestech se rodí to nejlepší
2011
Naga Productions
37:28 (8 skladeb)
post-black/rock
http://heidenhorde.com/

Proč by metalová kapela nemohla zpívat o lásce nebo o vodě, proč bychom se s kapelou, která hrávala black, nemohli modlit nebo jen tak chodit ulicemi. Nejosobitější album Heiden ukazuje člověka jako počátek a měřítko všech věcí, přičemž intenzitou výpovědi překonává vše, co kapela doposud vytvořila.

Post-blacková, rockem ovlivněná muzika proměňující se naprosto volně a plynule v intenzitě a tempu, zní tak lehce, až zpočátku vyvolává dojem, že kapela hraje jen tak mimoděk, že jen pohladí struny a za pár minut odejde stejně nenápadně, jako přišla. Civilnost a nenucenost se ale rychle mění v naléhavost, s jakou nás velké a slavné rockové kapely obvykle zmrazují na místě.

Zatímco poslouchám Kverda, jak strnulým, nepřítomným hlasem vypráví, co se stane po setmění, a tetelím se nad elektronickým dokreslením úvodní písně, mě zničehonic se objevivší druhá skladba nutí zapomenout na vše okolo. Zjištění, že se fantasticky vygradovaná a přitom naprosto přirozeně a nenásilně znějící píseň jmenuje „Pábení“, pak pobízí k více poslechům, než jich stihl pan Leli se svými do půlky a od půlky hrajícími deskami. Sám se dík ní tak trochu měním v hrabalovského pábitele, výraz obličeje totiž pozbývá přemýšlivosti a nabírá na nepřítomném nadšení.

Těžko pak říct, jestli více oslovují pomalé nebo rychlejší pasáže, volnější nebo přímočaré skladby. Všechny jsou skvěle ilustrovány texty, všechny dosahují vrcholu v umění rozpohybovat melancholii a smutek pomocí kytar tak, aby při poslechu teklo víc slin než slz, a co pro desku mluví nejvíc, všechny v sobě dík schválně neučesanému zvuku mají obrovskou dávku autentičnosti.

„Dolores“ je nápaditostí, melodikou a propracováním aranží srovnatelná s alby, která během posledních let v obdobně laděném stylu udávala směr. Metal, rock, post-rock, minimum hrubých vokálů, nenápadné klávesové podbarvení, to vše tvoří dohromady recept na desku, jíž lze vytknout snad jen, že je zase zatraceně krátká, a tak nezbývá než točit pořád dokola. Našly by se jistě další malicherné výtky, ale vzhledem k atraktivitě „Dolores“ na nich moc nezáleží.

„Empétrojkoví vševědové se budou nudit, samozřejmostí je totiž dávno úplně všechno, dvojakordoví satanáši to vytěsní.“

Ještě v roce 2005 kapela stlala smrkovými větvičkami, o šest let později neusíná ani na těch vavřínových, protože k sobě začíná být až krutě upřímná: slyšíme, že „učení, ve jménu kterého aj zabíjel, není už tím, čím se mu zdálo být kdysi“.

Empétrojkoví vševědové se budou nudit, samozřejmostí je totiž dávno úplně všechno, dvojakordoví satanáši to vytěsní. „Dolores“ by se tak mohla líbit všem, co si všimli, že i všechny glorifikované kapely začínaly s peklem nebo lesem, aby se postupně dostávaly k osobnějším sdělením.

Les ani peklo to ale neshazuje, stejně jako intimita není projevem zesláblosti. Jedno vychází z druhého, jedno by bez druhého nebylo. Důležité je pouze, že něco, co jsme měli rádi, vyrostlo v něco, z čeho mrazí v zádech.