Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě

Užitečné lehkovážné snění
2013
Epidemie (CD) | Naše desky, vlastní náklad (LP)
41:53 (6 skladeb)
alternativní (post)rock
http://heidenhorde.com/

K málu českých kapel máme na Aardvarku tak blízko jako k brněnským Heiden, o to příhodnější je, že nový nepravidelný formát recenze psané formou diskuze vícera autorů začínáme právě s jejich novinkou. Její vinylové vydání jsme navíc s potěšením podpořili, což ale neznamená, že se budeme přetvařovat a jenom plácat po zádech. V jádru nám ale „Akunvst“ udělal radost.

Viktor: Brněnské Heiden můžeme celkem bez přetvářky řadit mezi ty nejosobitější domácí kytarové kapely. Mají svůj vlastní výraz, který se ale snaží proměňovat, jejich hudba nabízí možnost velmi intimního zážitku, a pokud na to někoho užije, mají to „papírově“ stvrzeno i žánrovým Andělem a cenou Břitva pro Album roku, kteréžto ceny získali za minulou desku „Dolores“.
Heiden ale ne vždy ctili emocionálně laděný tu tvrdší rock, tu měkčí metal. Jejich začátky paganmetalové kapely asi nejlépe pamatuje Tomáš. Byli Heiden v začátcích a dnes tou samou kapelou?

Tomáš: Na začátku se zhlédli v žánru, jehož obliba tu v oněch letech byla na vrcholu. Trollech vydávali své nejlepší nahrávky, na Ukrajině vznikli fantastičtí Drudkh, snad se i víc chodilo na koncerty, všichni nebyli vším přesycení a připojení k internetu mělo míň blbců. Možné hudební nedostatky pak kompenzovalo nadšení posilované mimo jiné i něčím, čemu se říkávalo scéna. Tak to dnes už tolik nefunguje. Heiden tedy nejsou ti samí v tom smyslu, že nejdříve něco následovali, snad i k něčemu příslušeli, zatímco teď je jejich hudba ryze autorská. Oproti začátkům cítíte vedle kouzla i velkou dávku svobody.

Martin: Mám za to, že k historii by se mělo výrazněji přihlížet pouze, pokud k ní aktuální tvorba odkazuje a zrovna Heiden urazili velký kus cesty. V návaznosti na tuto myšlenku jsem po poslechu „A kdybys už nebyla, vymyslím si tě“ (tedy „Akunvst“) získal pocit, že tato odkazuje pouze k předchozí „Dolores“.

Viktor: U Heiden je ten pokrok a vývoj vcelku přehledný. Blackově-pohanské začátky probublávají na první „dospělé“ desce „Obsidian“ (2009), ta zase prostupuje následnou „Dolores“ (2011), na níž zas navazuje zde hodnocená deska nová. Ta kapelu zastihuje v dosud nejvíce písničkové formě, zároveň ale stále lpí na náladách, pročež je okamžitě rozpoznatelná jako počin Heiden. Mimochodem, banální otázka, ale proč Heiden vlastně posloucháte?

Martin: S Heiden jsem se poprvé setkal v roce 2011 na Czech Death Festu, kde mne zaujali obdobně jako z řady vystupující sic.engine. To bylo chvíli před tím, než vyšla „Dolores“. Od většiny se tam odlišovali zejména nadsázkou a svobodomyslností spojenými se zručnou zádumčivostí.

Tomáš: Protože se mi trefují do vkusu. Smutná, melancholická, snad i zasněná a potažmo zlá hudba je v mém světě míle a míle před jakoukoli jinou. Sympatické je rovněž, že to vše vzniká tady za humny, takže můžete relativně často dojít na koncert a hrozit kelímkem, popřípadě si šáhnout na kapelu.

Viktor: Martine, co myslíš tou nadsázkou? Mi Heiden přijdou právěže naopak hodně věcní až strozí, nikoliv ale „omezení“. Čímž míním, že ač je jejich hudba vcelku jasně vymezena, otevírá se prožitkům přinejmenším nad rámec toho, co si spojíme s žánrovým zážitkem.
Osobně mě pak na nich přitahuje záliba v potemnělé melancholii, která však neprobouzí k životu metalové strašáky, ale povědomé stíny města, smutek, jaký lze opravdu zažít, ale i opojnost chvíle osamocení někde v útulném kutlochu s cigaretou a černočernou kávou.
No, a když už jsme pojmenovali „proč Heiden,“ tak bychom mohli rozvést „proč ‚Akunvst‛,“ případně „proč ne“...

„Album mi přijde již hodně autorské a oproštěné od žánrových klišé.“

Martin: S nadsázkou se prezentovali právě na Death Festu. Omezení rozhodně nejsou, ale jak mluvíš o potemnělé melancholii, tak tu si uvědomuji zejména s aktuální deskou. „Dolores“ mi až taková nepřišla – tu vnímám jako hudebně optimističtější, snad barvitější. Tam se mi nestalo, že bych poslech předčasně ukončil nebo u něho usnul. „Akunvst“ mě uspalo již několikrát. Chybí mi tam jistý emotivní náboj. Takový, co umí z letargie okamžitě probrat.
U „Pábení“ z minulého alba je asi zřetelný nejvíc. Na „Akunvst“ se samozřejmě také objevuje, ale mnohem méně. Například hned úvodní „Vzpomínat bolí“ snad jakoby na „Dolores“ ještě navazovala, ale ihned kontruje, že se jde dál, zpátky ni krok, alespoň teď ne.
Ten strašák, kterého popisuješ, mi na „Akunvst“ hodně chybí. On totiž umí podstatně zdůraznit výbuch emocí, jakými je „Dolores“ syta. Opravdu mě to album v životě kolikrát nakoplo jít zas o kus dál. „Akunvst“ mi přijde taková plná životní stagnace, snad i lehkovážného snění.

Vašek: Vezmu to ze široka a s přirovnáním. Mě návaznost desek Heiden dost evokuje tvorbu Katatonie. Ze začátku žánrový bubák, později kompromisy mezi bubáky a velmi intimními momenty a dnes velmi příjemný náladový rock, který si jde za svým a je prostě jejich. Podobný vývoj vidím i u Heiden, s tím, že album „Dolores“ mám docela dobře zažité a považuju ho za to meziobdobí, které ještě čerpá ze žánru, ale už vystrkuje růžky vlastní, ryze autorská tvorba.
„Akunvst“ mi přijde již hodně autorské a oproštěné od žánrových klišé. Což je na jednu stranu dobře a zaslouží si to ocenění, ale nepomáhají právě ta žánrová klišé k jednodušší uchopitelnosti „Dolores“? Možná i k větší „líbivosti“, jestli to tak lze v žánru, ze kterého vychází, nazvat?

Tomáš: Mě teda „Akunvst“ neuspává ani trochu. Probírání z letargie a líbivost mě nezajímají, „Akunvst“ je zkrátka zadumaná deska, v níž je třeba objevovat a postupně s ní splývat, ne si rovnou vyhazovat z kopejtka. Jsem rád, že se z ní nestala další „Dolores“, a dvakrát tak rád, že česká kapela udělala album, u něhož mě baví trávit čas oním objevováním.

„Pokud ‚je noc váš den‘, budete mít k Heiden velmi pravděpodobně dost blízko.“

Vašek: Tomáši, máš pravdu, taky jsem rád, že to není „Dolores 2“, jen se je snažím porovnat. Na „Akunvst“ mě taky baví ta možnost dalšího a dalšího objevování, která je přítomná přece jen v mnohem větší míře než na předchozích deskách. Na druhou stranu si umím představit, že tahle uzavřenost alba dokáže odradit, protože nenabízí mnoho momentů, které by ti ji jednoduše otevřely a zpřístupnily i v momentě, kdy nálada posluchače neodpovídá náladě alba.

Tomáš: Přece ale nemůžeme chtít, aby každé album mělo něco takového – tak to funguje v mainstreamu dělaném tak, aby se každý mohl s něčím identifikovat. Pochybuju, že se nedokážeme vyrovnat s tím, že je nějaké album nepřístupné nebo že má divnou náladu, spíš mám pocit, že se motáme v kruhu – možná nechcete říct, že vás to nebaví, protože tam jako na „Dolores“ není nic vyloženě hitového.
Já se třeba ze začátku nemohl prokousat přes Kverdův hlas, který tady v této podobě slyšíme poprvé, ale nakonec si ho užívám a přijde mi jako zásadní. Zkušenost je prostě taková, že některé desky je třeba slyšet mnohokrát. Ne kvůli autosugesci, ale protože některé světy jsou těžko přístupné. Neodpustím si ale poznámku, že „Akunvst“ zas tak náročné nebo vyhraněné album není.

Vašek: Ne, nechtěl jsem říct, že mě album nebaví, jen porovnávám. Pro mě se třeba „Akunvst“ začalo víc otevírat v momentě, kdy jsem si všimnul výrazně jiného přístupu ke kytarám. Podle mě jsou hodně poučený postrockem a jsem rád, že jsem na desce takový moment, který ti ji otevře, našel. Pak už to šlo jak po másle a album poslouchám opravdu rád, jen ze začátku jsem trpěl mírnou skepsí, jak ho vlastně uchopit.

Viktor: Je vidět, že o přístupnosti máme každý trochu jiné představy, pokud na to jdeme přes melodie, pak se mi ovšem „Ankunvst“ jeví jako jednoznačně nejpřístupnější nahrávka kapely a to mi přijde o to více obdivuhodné, oč delších těch nemálo skladeb na něm je.
Není těžké souhlasit, že album, ale dost možná i kapelu jako takovou ovládá zadumanost, zároveň v ní ale vidím zatím nejvíce paprsků optimismu. Jak moc člověka to album nakopává ale podle všeho souvisí s tím, do jaké míry se dokáže sžít s tím, co Martin nazval „lehkovážným sněním“. Přijde mi, že v podání Heiden může být právě snění hodně produktivní. Protože nejen spoluprací a komunikací, ale i v osamění lze takříkajíc „dělat hodnoty“. Prostě pokud „je noc váš den“ (ať už doslova nebo dokážete „jen“ procítit tuhle metaforu), budete mít k Heiden velmi pravděpodobně dost blízko.

„Navíc konečně vyšli na vinylu, takže pro mě další plusový bod, byť chápu, že pro mnoho lidí se z toho stává okřídlené klišé a nepochopitelný fetiš.“

Tomáš: Debata směřuje k tomu, co mi připadá důležité. I když Heiden inklinují k hudbě čekající na souznícího posluchače, „Akunvst“ zůstává přístupné. Přes veškerou zadumanost není definitivní nebo vymezené. Platí to o hudbě, stejně jako o textech. Nejde o naplánovanou přístupnost, o níž jsem mluvil v souvislosti s mainstreamem, ale o vlastnost díla, o němž se snad dá mluvit jako o nadčasovém. Pryč je žánr stejně jako jím motivované slzy, zůstává život a hudba, která z něho vychází. Co bychom měli chtít víc.

Vašek: Ano, co bychom měli chtít víc. Heiden jsou prostě dospělá skupina, která dělá hudbu podle sebe, dělá ji víc než dobře. Texty dávají smysl, především díky češtině jsou pochopitelné a s charakteristickou poetikou. Po zvukové stránce je album také velmi, velmi dobré. No, a navíc konečně vyšli na vinylu, takže pro mě další plusový bod, byť chápu, že pro mnoho lidí se z toho stává okřídlené klišé a nepochopitelný fetiš.
Ještě když se vrátím k té poetice. Jsem rád, že jde o takové to „městské“ zadumání. Přijde mi to srozumitelné, aktuální a opět široce uchopitelné, protože myslím, že tento „městský folk“ rozhodně není vyčerpaný, byť do jeho vod zabrouzdává poměrně mnoho interpretů. Napříč žánry mě napadají jména jako Paramount Styles, Prodavač, Vladimír 518 či mnoho freak folkařů.

Viktor: A to se jeví jako nečekaná, ale zajímavá a pro Heiden nepřímo velmi lichotivá paralela. Stejně jako jim může lichotit to, že zatímco dříve jsme si při pojmenovávání jejich osobitosti museli pomáhat vzory (Shining, Nachtmystium), nyní už se to bez nich obejde. Takže teď se můžeme chvíli kochat novou deskou a pak netrpělivě pokukovat, s čím kapela přijde příště. Očekávání budou nemalá, ale strach nemám – protože už třetí deskou v řadě dokázali, že slova o posouvání se kupředu pro ně nejsou frázemi.

autoři: Martin Bartoš, Vašek Kokeš, Tomáš Kouřil, Viktor Palák