Hawthorne Heights

Méně je opravdu někdy méně
host: The Elijah
12. října 2012
Praha, 007

Letošní rok daný do souvislosti s Českou republikou by se dal u britských hudebníků The Elijah považovat za smolný. Nejprve v květnu nedorazili do Chapeau Rouge z důvodu dopravních problémů způsobených v Německu. Nyní sice přijeli jako podpora kapele Hawthorne Heights, ale znovu to neproběhlo bez komplikací.

Už dopředu jsem věděl, že jdu hlavně na otvírák a nikoliv hlavní tahák večera. Elijah kolem sebe mají takovou zvláštní auru. Pravdou je, že oproti loňskému roku upustili od bílých rouch, dost možná i kvůli panující zimě venku, i bez nich ale jejich představení mají silný éterický náboj. Je velmi zajímavé, že se hlavní mozek kapely skrýval se svým nástrojem někde v prostoru mezi bubeníkem a zpěvákem, ač to je on, kdo skládá veškerou hudbu a má na starosti i orchestrální prvky v pozadí. Ale těmi, kdo jsou vždycky vidět, jsou kytarista a zpěvák s neskutečně čistým vokálem v jedné osobě, a hlavní řvoun s ježíšovskými rysy. Nicméně velkou část smeknutého klobouku si zaslouží muž za bicími, jehož nástroj není jenom doprovodný.

Bohužel však The Elijah narazili na hříčku osudu. Zaprvé se kvalitní zvuk nějak vytratil a kytary tak v podstatě skoro úplně zanikly. Nevím, jestli byl zrovna tohle na Strahově někdy problém, ale v poslední době jsem něco tak špatného nezaznamenal. A aby toho nebylo málo, při začátku písně „I Destroyed“ došlo na pódiu k výpadku proudu. Těžko říci, čím to bylo způsobené, ale naštěstí se povedlo techniku opět zprovoznit a set dohrát. Vystoupení tedy nebylo stoprocentní, ba možná ani ne padesátiprocentní, ale troufám si tvrdit, že ani v jednom případu za to The Elijah nemohli.

„Mně to však přišlo spíše jako pop-punková sešlost s občasným zakřičením, aby se neřeklo.“

Moc nechápu, proč společně s britskou kapelou hrající spíše na spirituální notu hraje na pódiu taková juchajda, jakou jsou Hawthorne Heights. Nelze namítat nic proti tomu, že sem přijede americké uskupení zastupující dřívější vnímání ema jako hudebního stylu. Mně to však přišlo spíše jako pop-punková sešlost s občasným zakřičením, aby se neřeklo. Asi nejvíce iritující bylo poslouchat zpěváka, jak čtyřicetkrát za sebou říká „say goodbye“. Je dost možné, že to nemyslel obrazně, ale doslova, a proto by se nikdo nemohl divit, kdyby publikum začalo odcházet. Počet lidí na parketu se ale nikterak nesnížil, i nějaký ten pohyb se občas objevil.

Po snaze se odlišit a znít jinak přišla naprosto laciná ukázka tvorby, jakou hraje každá druhá punková kapela ve Spojených státech. Rozbilo to ducha už tak rozbitého koncertu, po kterém mám jasno. Na Hawthorne Heights už nikdy, na The Elijah znovu a s nadějí, že tentokrát všechno klapne tak, jak má.