Hail of Bullets: Zabijte nás, pokud budeme hrát melodický death

Emailový rozhovor s Edem Warbym, bubeníkem Hail of Bullets, proběhl po emailu v červnu 2011.

Hail of Bullets zaujmou nejen zvučnými jmény v sestavě, ale i tím, jak dokázali přehlušit všechny mladé deathové kapely. Válečná tematika jako by jim nalévala krev do strun.

Začněme všeobecnější otázkou: je známo, že Hail of Bullets představují „all-star“ projekt holandské deathové scény. Má pro vás větší nebo menší prioritu, než vaše ostatní kapely?
Navzdory obecnému názoru nejsou Hail of Bullets projektem – je to skutečná, plnokrevná kapela a jako takové jí dáváme největší možnou přednost. Pro Thea, Stephana a mě jde o hlavní kapelu a jsem si jistý, že pro Paula a Martina je stejně důležitá jako Asphyx.

Jak dneska vlastně vnímáte svoji pozici na scéně?
Myslím, že nabízíme alternativu stuchlé, vypočítavé, sterilní a bezkrevné hudbě, které dnes prochází označení „death metal“. A soudě podle rostoucích řad fanoušků si myslím, že je po tom poptávka a to nikoliv jen od lidí našeho věku, ale i mladších generací.

Všechna vaše CD v průběhu posledních let ukázala, že spojení moderního konfliktu a deathmetalové muziky představuje smrtící kombinaci. Jak jste na ni nicméně původně přišli? Přece jenom to není v death metalu tak obvyklé, kromě vás mne napadají pouze Bolt Thrower.
To byl Martinův dárek kapele. Nahrávali jsme nějaká raná dema, a jakmile slyšel skladbu, ze které se posléze stala „General Winter“, řekl, že mu evokuje válku, zejména východní frontu. Zdálo se nám, že je poněkud uhozené zkoušet nahrát koncepční desku – něco, co přivádí na mysl spíše nafoukané progmetalové dinosaury a ne brutal death. Ale pustil se do toho a nám to dalo náskok před jinými kapelami stejného žánru.

„Když jsme začali sbírat nápady na písně, zaznamenali jsme, že půjde o epičtější album s melodičtějšími výhonky. Ale nic, co by nás vedlo do oblasti melodického deathu! Zastřelte nás, prosím, pokud to někdy uděláme!“

Vaše první deska představovala šokující nálož, druhá má spíše atmosféričtější vyznění. Byl tento přechod záměrný, nebo to prostě vyplynulo v průběhu nahrávání?
Pro mě jde o přirozený vývoj, který byl částečně inspirován změnou prostředí – z východní fronty jsme zamířili do Pacifiku – a taky částečně mírným rozšířením našeho stylu. Když jsme začali sbírat nápady na písně, zaznamenali jsme, že půjde o epičtější album s melodičtějšími výhonky. Ale nic, co by nás vedlo do oblasti melodického deathu! Zastřelte nás, prosím, pokud to někdy uděláme! Pokud něco, pak je kontrastem s melodickými momenty naše brutalita ještě posílena. Další deska může být zase ponuřejší a spartánská, anebo stylově kombinovat obě alba.

Ještě k „On Divine Winds“ – při poslechu nového alba jsem si vyloženě vybavil hudbu k válečným dokumentům. Inspirovali jste se v této oblasti?
Když skládám, většinou začnu u obrázku v mé mysli, jehož náladu se snažím zachytit. Ne vždy to funguje, ale pokud ano, pak dostaneš něco jako „Liberators“, jednu z mých oblíbených skladeb Hail of Bullets, která měla být pokračováním „Nachthexen“, která se rovněž věnuje letectví. S „Operation Z“ jsme odjakživa počítali jako s úvodní skladbou, která se zabývá útokem na Pearl Harbor, takže byla napsána tak, aby odpovídala textu. Ale pouze Martin sleduje dokumentární filmy a dělá pro své texty výzkum. Já si od něj jen vyslechnu zkrácenou verzi, když potřebuju inspiraci.

Slyšel jsem, že jsi odpovědný za značnou část hudby Hail of Bullets, což je u bubeníka poněkud nezvyklé. Má to nějaký dopad na celkové vyznění?
Je to tak, skládám zhruba sedmdesát procent všeho materiálu. Myslím, že díky tomu máme silný groove a velice rytmické skladby. Jsem ale zodpovědný i za melodické částí skladeb a neskládám jako bubeník. Vlastně když jsme začínali, záměrně jsem si řekl o upozadění bicích, které tak vyklidily prostor masivním kytarovým stěnám, které jsme chtěli mít za naše poznávací znamení.

A jak to vnímají kytaristé a další členové kapely, nejsou poněkud vytlačení na okraj?
No, v bookletu „Of Frost And War“ mě překřtili na Eddieho Hitlera, takže máš možná pravdu… Ne, jsme dostatečně dospělí, abychom poznali, co je pro kapelu nejprospěšnější. Pokud napíšu nějakou blbost, neprojde to přes komisi deathmetalových veteránů, kterými vlastně Hail of Bullets jsou. Nemám taky problém s nápady ostatních, pokud se hodí k těm dalším. Jsem na ně tvrdý, ale oni na mě taky. Záleží na výsledku!
Od EP „Warsaw Rising“ jsem přijal i roli producenta a jsem si celkem jistý tím, že nikdo další z kapely by chtěl být po těch devět měsíců, co jsme dokončovali „On Divine Winds“, v mé kůži.

„Mám obrovskou sbírku původního country ze 30. až 60. let a mám taky moc rád starý blues a soul.“

Ty sám hraješ v mnoha dalších kapelách, přizpůsobuješ svůj styl hraní, nebo máš pocit že hraješ všude podobně?
Když se podílím na desce Ayreon nebo Star One, určitě hraju jinak, protože musím brát ohled na vkus Arjena [Lucassena]. Oba milujeme silové bubeníky jako je Cozy Powell, ale taky ty progresivnější jako je Neil Peart. A skládání bicích jsme si vždycky náramně užili.
U Demirug je má hra trochu experimentálnější, protože tam se do ničeho tak netlačím. Pro 11th Hour musím zpomalit, aby vynikly masivní doomové plochy, a řekl bych, že mé hraní u Gorefest poutalo více pozornosti než záměrně primitivní mlácení u Hail of Bullets. I když se Gorefest rozpadli, podvědomě jsem do bicích partů Hail of Bullets vložil více úsilí, neboť jde nyní o mou hlavní kapelu, kde bubnuju.

Jak vlastně vnímáš jiné žánry, než metal, například jazz? Oslovují tě nějak, nebo to jde úplně mimo tebe?
Kromě metalu, který je mou velkou vášní, poslouchám mnoho jiné hudby. Mám obrovskou sbírku původního country ze 30. až 60. let a mám taky moc rád starý blues a soul. A taky prog-rock jako Genesis, Yes, Pink Floyd, všemožný klasický rock… Jazz mě tak nebere a nemůžu vystát rap, hip hop a R&B, i když nakonec si něco najdu v čemkoliv.

Skutečně používáš české paličky Balbex? A proč vlastně?
Používám a mám i svou vlastní linii „paliček pro choré“ (sticks for the sick). A proč? Jsou to jediné paličky, které se nerozmlátí během první skladby, protože jsou jednoduše dobře vyrobené. Do Nizozemí je dováží stejná firma jako činely Amedia a byli moc rádi, když jsem je podpořil.

„Mít vedle sebe dvě skladby o masovém ničení by bylo trochu moc neúnosné.“

Všiml jsem si, že v bookletu posledního alba je připojena stránka s vysvětlením k jednotlivým songům. Na prvním „…Of Frost and War“ to nebylo, na „Warsaw Rising“ taky ne, proč jste to tam vložili? Nemůže to poněkud brát posluchači představivost?
Když přišel Martin s námětem války v Pacifiku, bál jsem se, že to nemusí rezonovat s představivostí našich evropských fanoušků stejně jako téma východní fronty. Já sám jsem o tom věděl jen málo, takže se zdálo dobré přidat ke každé písni stručnou synopsi. Doufejme, že to posluchačskou zkušenost obohatí, ne zhatí.

Docela mě překvapilo, že v textech není ani zmínka o Hirošimě a Nagasaki. Vím, že pravidelné konvenční bombardování Japonska bylo ve svém důsledku mnohem ničivější, nicméně přesto představuje jediné použití atomových zbraní docela důležitý mezník. Zvažovali jste, jestli tomu věnovat pozornost, nebo ne?
Martin byl neoblomný v záměru zaměřit se místo jaderné bomby na bombardování Tokia napalmem, které impérium dostalo na kolena. Cítil, že kompromisem je už začátek s Pearl Harborem, protože semena zla byla zaseta už dříve, jak vysvětluje „Mukden Incident“. Souhlasím, že to může být vnímáno jako podstatný nedostatek, ale album skvěle funguje i s „Tokyo Napalm Holocaust“. Mít vedle sebe dvě skladby o masovém ničení by bylo trochu moc neúnosné.

V poslední „To Bear the Unbearable“ zazní úryvek z kapitulačního vysílání Japonska. V té písni to představuje hodně silný moment, jak jste na to vůbec přišli?
Původně jsem chtěl zkusit instrumentální skladbu s vloženým autentickým samplem. Překvapilo mě, že ten slavný proslov je nejen zachovaný, ale i k dispozici. Snažil jsem se ho začlenit do písně, ale výsledek nebyl tak silný, jak jsem doufal, a tak jsem Martina požádal o text, do kterého jsme pak ten proslov začlenili. Je to velmi silný moment.

Dvě nejkrvavější bojiště druhé světové války máme za sebou, na co se můžeme těšit příště? Na Rommela a Afrikakorps? Ponorkovou válku o Atlantik? Nebo partyzánskou válku, kterou už jste částečně vypustili v „Red Wolves of Stalin“ a „Warsaw Rising“?
Martin už hltá literaturu na naše další téma, ale nemohu říct, co to bude. Urval by mi hlavu.

Za zprostředkování rozhovoru děkujeme Andreasovi z Metal Blade.