GY!BE – Allelujah! Don't Bend! Ascend!

Inscenovaná terénní nahrávka z bojiště
2012
Constellation
54:30 (4 skladby)
post-rock
www.brainwashed.com/godspeed

Po desetiletém čekání zaznívá z úst fanoušků kanadských Godspeed You! Black Emperor „Aleluja!“ Spojitostí nové desky s tou předchozím je více než dost a i přes časový odstup je „Allelujah! Don't Bend! Ascend!“ logickým nástupcem „Yanqui U.X.O.“.

Již letmým pohledem spatříme přímou spojnici: zatímco na obalu „Yanqui U.X.O.“ bomby padají, „Allelujah! Don't Bend! Ascend!“ je reprezentováno budovou připomínající kryt anebo cíl na vojenské střelnici. O politickém rozměru tvorby GY!BE se můžeme dočíst v rozhovorech, když už je poskytnou, jak se však promítá do jejich hudby? A není politický apel přítomný pouze ve slovech a na obalech jednotlivých alb?

„Allelujah!..“ je striktně instrumentální, maximálně obsahující samply hlasů. A může být apelativně politický rozměr přítomen pouze skrze nástroje? Nemyslím si to, čistě instrumentální forma nedokáže mluvit konkrétním jazykem, pročež nastupují posluchačovy interpretace a asociace. Ovšem ten, pokud je vnímavý k okolnímu světu, leccos vytuší – ať už z pojmenování jednotlivých skladeb, zvuků v nich obsažených či z osobností tvůrců, jejichž samotný život a angažovanost mimo hudbu je zde důkazem toho, že skutečně dělají to, o čem mluví, a hudba je jedním z jejich nástrojů.

„Jednotlivé skladby jsou ohromnými celky složené z velkého množství detailů, linek a vlastních malých dějů a dramat.“

Obsahově se deska pohybuje u absurdní a děsivé krásy války, i když ne války jako takové, spíše okamžiků před a po ní. Ohromné napětí, neklid a energie před vypuknutím něčeho tak destruktivního, kombinované se smutkem z promrhaného potenciálu, který mohl být využit jinak. Slyšme i němý úžas nad tím, co zbylo po tak drtivé a ničivé události, nad velkolepou zkázou rozesetou po náletu vrtulníků, které tiše doznívají na obzoru. Je to úžas nad totálností, která má své estetické kvality, byť jsou morálně naprosto nepřípustné a neomluvitelné. Toto tření vytváří neklid a napětí, které živí celý průběh poslechu alba a jeho dozvuk ještě dlouhou dobu poté.

GY!BE jsou precizní stejně jako dříve, skladby mají logickou narativní linku, která je tak chytlavá, že délka dvou skladeb přesahující dvacet minut nijak nevadí, ba je ku prospěchu věci. GY!BE jsou mistry budování atmosféry a velkých celků, které shodně potřebují čas. Nelze si navíc nevšimnout vlivu filmu na celou skladbu desky. Projekce jsou nedílnou součástí koncertů skupiny již od začátku, ale na „Allelujah! Don't Bend! Ascend!“ je velice patrný i přímé ovlivnění filmovou technikou.

Jak hudba, tak film jsou média, která se (z větší části) odehrávají v časové lince a nikoliv v prostoru. Film nám nabízí možnost náhledu na věc z naprosto nepřirozených pohledů, přenáší diváka z místa na místo, přibližuje pozorované objekty a vystavuje je v určitých kompozičních náhledech. Podobný princip jako by aplikovali na svou hudbu též GY!BE. Jednotlivé skladby jsou ohromnými celky složené z velkého množství detailů, linek a vlastních malých dějů a dramat. Jednotlivé nástroje a jejich muzikanti jsou pak aktéry těchto malých dějů a teprve režisér s pomocí střihače sestavují závěrečnou podobu, která je prezentována posluchači. Ten je vystaven sledu střihů, proplétání se jednotlivými vrstvami, přiblížení nebo zaostřování prostorových rovin.

I když toto vše zní velmi netradičně, neotřele a avantgardně, není takové vnímání přesné. Podobný přístup k hudbě, potažmo zvuku můžeme vysledovat už u futuristů a především pak u ruských experimentálních filmařů. Vliv Vertovovy „Symfonie Donbasu“ na výslednou formu je zcela zřejmý. Stejně tak jako znalost terénních nahrávek třebas od Johna Cage („Roaratorio, an Irish circus on Finnegans Wake“).

„Vzpomínání nám většinou nepřinese nic nového, může nám však z mnoha jiných perspektiv ukázat, co bylo.“

Ostatně právě od Johna Cage zřejmě vzešla i metoda práce s tichem, nedílná součást hudby GY!BE, kteří s ním pracují velmi citlivě a ku prospěchu celku. Ticho předchází gradaci, ticho napíná, ukazuje prázdno, bezčasí. A právě ticho či jen lehounký ševel je tím, co dělá nové album GY!BE tím, čím je. Není tichem před, ale tichem po, tím momentem, kdy si uvědomujeme, že je vše pryč a sami si své vzpomínky projektujeme. Některé rychleji, některé pomaleji, vychutnáváme, protahujeme, vracíme se a stáváme se tak režiséry vlastní minulosti.

Vzpomínání nám většinou nepřinese nic nového, může nám však z mnoha jiných perspektiv ukázat, co bylo, podat nám obraz minulosti čitelnější a přehlednější. A takové je i „Allelujah! Don't Bend! Ascend!“ Do tvorby GY!BE nevnáší nic nového, ale všimli jsme toho všeho už dříve?

Obávám se, že za deset let dělících poslední dvě alba, tak trochu ano. Hudba GY!BE byla za tu dobu vynesena do nebes, stala se kultem a oni zbožštěním post-rockové scény, která je byla schopna nést na svých ramenou, až když sama nabrala na síle. Ale to je již při současné rychlosti obměny hudby pozdě. „Allelujah! Don't Bend! Ascend!“ není slabé album, je více než výborným pomníkem, který si kapela sama vytvořila. Pomníkem toho, co bylo před deseti lety. A je jen na GY!BE samotných, jestli se album stane pomníkem konce či mílovým kamenem, od kterého lze vykročit dál.

fotografie: Yannick Grandmont