Godspeed You! Black Emperor

Koncert pro kapelu a čtyři promítačky
host: Air Cushion Finish
11. listopadu 2012
Praha, Lucerna Music Bar

Koncert Godspeed You! Black Emperor máme za sebou, nebyl jednoduchý a snadné není ani ho přijmout a zhodnotit. GY!BE jsou jistě jednou z nejlepších kapel, které je možné vidět naživo. Jejich hudba je však natolik komplexní a křehká, že je těžké ji přednést za jakýchkoliv podmínek.

Tolik lidí! Ježiši, tolik lidí! Známka toho, že hudba GY!BE je už natolik vstřebatelná, že by jich přišlo tolik? Ne. Nemá smysl si pokládat otázku, jestli bohudík či bohužel. Už od prvních tónů bylo patrné, že hudba GY!BE zkrátka ani po větším časovém odstupu nepatří k těm jednoduchým a pohodlně přijímaným. Jako předkapela zahráli Air Cushion Finish, z jejich ambientního setu však nebylo přes rozumbrady na baru téměř nic slyšet. Po krátké přestavbě přicházejí GY!BE. Dronové intro a lomoz davu, který zkrátka hluk neakceptuje jako hudbu, a když už si za to zaplatil, má právo to dát najevo okatou a hlasitou ignorací. Za hudbu hodnou poslechu je přijat až příchod uchopitelné struktury bicích, kdy se pokuřující a ševelící hlouček dává do houpavého pohybu přehlušen nástupem stěny kytar.

Disko koule se třpytí, zrcadlové stěny lámou minimum světla přecházejícího ze stage a Lucerna se na chvíli mění v jakési obskurní postapokalyptické disko. Je to bizarní, jak lehce lze přijmout tak komplikovanou hudbu se snahou o morálně-politicko-umělecký přesah, a prostě na ní jen trsat a bavit se. Zároveň to však ukazuje, že GY!BE dospěli za dobu své (ne)existence ke jménu, na které je dobré jít a být tam, a stali se jistotou alternativní scény, kterou je dobré se pochlubit na Facebooku či o jejím koncertě vést přímý přenos po Twitteru. Proč ne, Godspeed You! Black Discoball.

„To pnutí je neuvěřitelně intenzivní, člověk by až čekal, že uprostřed kruhu každou chvíli vyroste menší atomový hříbek.“

Naštěstí s nástupem „Behemotha“ začíná být hudba tak silná a nutkavá, že přestává být čas věnovat pozornost okolostojícím lidem, kteří se postupně vytrácejí či otevírají ústa v překvapení, jak to vlastně zní naživo. O provedení koncertu nelze říct jediného křivého slova. Naprosto kompaktní celek, přesně promyšlený a odměřený tak, aby ho bylo akorát, nikdy nenudil, byl vygradovaný, vypointovaný a zkrátka měl hlavu a patu. Precizní výkony doplněné přiměřenou mírou nasazení a radosti z hraní. Zvuk bezchybný v jakémkoli místě v klubu. Jednoduše perfektně provedený koncert. Byla by ale škoda věnovat GY!BE tak málo slov.

Málokterá kapela se totiž snaží o tak celistvý zážitek, kdy je koncert naplněním slova performance. Stage vytažená mezi publikum tak, aby ji mohlo obklopovat, jak jen to jde. Na ní kruh hudebníků, nikdo a všichni otočení čelem k publiku. Intimní atmosféra seance nebo až rituálu, kdy se rodí hudba. Ne však z individuálních výkonů jednotlivých hudebníků a jejich nástrojů, ale pečlivým, kolektivním souzvukem, souhrou a společnou iniciativou. Právě toto souznění a směřování veškeré energie do středu, kde se pak vše dohromady spojí, aby naplnilo okolní prostor. To pnutí je neuvěřitelně intenzivní, člověk by až čekal, že uprostřed kruhu každou chvíli vyroste menší atomový hříbek.

A nad tímhle urychlovačem tónů, které jsou následně nasměrovány do středu, kde ve svém kolapsu tvoří něco nového, se vznáší projekce. Klasicky analogová, měkká a poddajná. Konkrétní jen tolik, aby dovolovala nové interpretace hudby, navozovala atmosféru a usměrňovala plynutí času, které je v hudbě GY!BE více než relativní.

„Bylo zajímavé sledovat počínání muzikantů v kruhu, kteří se plně a až nelidsky precizně snažili formovat ohromnou masu tónů a hluků.“

Ze začátku setu byla projekce dostatečně rytmická a čitelná, plynula v klasickém rytmu 25 okének za sekundu, jen lehce mátla umístěním dvou asynchronních okének vedle sebe, později však projekce nastoupila videoartovou cestu a velmi čestně by obstála sama o sobě. Vlivy prapůvodní filmové avantgardy, která stavěla na fascinaci estetikou filmu jako fyzické matérie (kdy zároveň dochází k naprostému narušení narativity a porušení logického plynutí času), až přes vídeňskou filmovou avantgardu (reprezentovanou odkazy na Krenův snímkem „Baume in Herbst“ a filmy Petera Kubelky). Finální projekce ukončující set pak byla hotovým koncertem pro čtyři promítačky a velmi invenčním VJingem. Bylo zajímavé sledovat počínání muzikantů v kruhu, kteří se plně a až nelidsky precizně snažili formovat ohromnou masu tónů a hluků a zároveň po očku sledovat lehký a bujarý tanec promítače, který je nedílnou součástí kapely.

GY!BE ukázali, že svou komplexností překračují meze klubové kapely a míří spíše do zcela ojedinělé kategorie kapel galerijních či divadelních. Poučenost galerijní a akademickou kulturou je v jejich případě tak velká a očividná, že ji atmosféra klubu nedá vyniknout do extrému a plně vyznít. Z koncertu mám proto smíšené pocity. Sterilní white cube by jistě podtrhl výjimečnost kapely v současné kultuře, ale dovolil by si tam někdo jen utrousit obdivné „Ty vole!“, rozhodit vlasy a řvát radostí v nejvypjatějších momentech? Na druhou stranu by sterilnější prostor eliminoval dav, který měl nutkání komentovat vše kolem, kdy dostal chvilku prostoru a přehlušil tišší pasáže hudby.